Dva roky na cestách a proč zrovna logo motýla?

Kdyby nám někdo před pár lety řekl, že z nás budou cestovatelky bez základny, stoprocentně bychom si obě poklepaly na čelo a dotyčnému se vysmály.
Nebo, že budeme schopné všechno opustit a vydat se na cestu do neznáma – tak to by musel být jedině fantasy film a my bychom v něm hrály hlavní role.
Nebo, že zcela změníme myšlení? My holky žijící podle pravidel systému a zcela bez známek odporu.
A přesto někde v hluboko v nás ten vzdor vždycky byl, jen jsme se bály být „jiné‘‘. Ale teď už se nebojíme.

Změna přišla postupně

Než jsme byly schopné udělat tak velké a zásadní rozhodnutí, musely jsme projít určitými fázemi života. A i když některé ty fáze byly opravdu hodně náročné, měly pro nás veliký význam.

Myslíme si, že udělat zásadní změnu ve svém životě může úplně každý, kdo se odváží udělat ten první krok a vykročí do neznáma. Každý, kdo má alespoň nějaký plán.

Ale vydat se do úplného neznáma bez plánu a jen na základě hlasu svého srdce, to může jen člověk, který zažil nějaké „peklo‘‘ a má tím pádem nakročeno k vědomému životu. A tito lidé nás neskutečně moc inspirují. Už nás motivují pouze ti, co ty skutečné životy opravdu žijí a né ti, co si na to jen hrají. A v tom je opravdu veliký rozdíl.

Lidé, co se snaží předávat jen naučené fráze a nauky, tak těm se už raději „vyhýbáme‘‘. Ale je pravda, že naše duchovní začátky procházely také určitými naukami, které nás nakonec dovedly k uvědomění, že božství je v každém z nás a jen my máme tu moc tvořit si život podle svých vlastních představ, které vychází přímo z našich srdcí a né z hlavy někoho jiného.

A když se jednou duchovně probudíte, začne vás zajímat i skutečná pravda o životě, protože iluze, kterou nám všem od malička „vtloukali‘‘ do hlavy, vám najednou přestane dávat smysl. V tu chvíli máte nakročeno správným směrem a zabloudit už nikdy nemůžete.

Za ty dva roky našeho putování jsme toho viděly a zažily opravdu hodně. Otevřely jsme svá srdce a díky jejich vnímání se nám postupně začala odkrývat tajemství o našich skrytých a úmyslně potlačovaných schopnostech. K tomu se postupně nabalovaly informace o fungování systému, informace o skutečném tvaru naší země a informace o podvodech páchaných na lidstvu.

A když už jednou odhodíte pouta otroka a zakusíte pravou chuť svobody, uděláte cokoliv, aby vám je už nikdy nemohli nasadit.

Naše logo

Když jsme opouštěly republiku, tak naše minulost byla ještě pořád naší součástí. I když jsme byly skoro 3 000 km daleko, stále byla s námi. Abychom vše, co nás s ní spojovalo psychicky ustály, rozhodly jsme se z toho vypsat a to doslova.

Vzniklo kolem 150 stránek, kde jsme popravdě popsaly někdy i hodně osobní věci z našich životů. Malinko jsme se při psaní ohlédly do minulosti a pak už jsme psaly to, co jsme zrovna zažívaly. V momentě, kdy se nám konečně podařilo udělat tlustou čáru za naší minulostí, naše psaní skončilo a je uloženo a připraveno v našem počítači.

Pak přišel nápad – začít sdílet naší novou životní cestu. Jak dlouho jí ještě budeme sdílet, nevíme. Rozhodujeme se spontánně a dokud nás to bude bavit, budeme psát.

A proč máme v logu našich stránek zrovna motýla? Protože podobně jako motýl opouští bezpečí svého zámotku a vydává se objevovat nový svět v nové formě, tak i my opustily náš domov a s důvěrou odjely do světa.

Lidé podobně jako motýli procházejí různými stádii života. Naše myšlenky a strachy jsou tak trochu podobné zámotku motýla, který nás omezuje a drží v pasti. Vlastně nás drží hodně při zemi a brání tak splnění našich přání a snů.

Někteří zůstanou zámotkem po celý život a někteří se rozhodnou proměnit v motýla a vyletí svobodně do života, aby poznali všechny jeho barvy a okusili všechny jeho chutě.

Motýl je pro nás symbolem růstu, změny, transformace a svobody. A ten náš život nám hodně připomíná život motýla – proto jsme se rozhodly právě pro něj. Bylo to sice až na druhý pokus, protože chvilku jsme měly jiné logo, ale to současné je konečně to pravé.

Myslely jsme si, že náš „Titanic‘‘ má pevné základy a nikdy se nemůže potopit. A pak náš život začal mít trhliny, které ten náš na oko bytelně vypadající „Titanic‘‘ poslaly pomalu a jistě ke dnu.
A tak jsme měly na výběr. Zůstat u dna, občas se nadechnout nad hladinou a tak nějak přežívat. Nebo se zkusit odrazit trochu víc a věřit, že se třeba jednou podíváme ke hvězdám.
Zatím se dost často vznášíme v oblacích a kdo ví, třeba na nás ty hvězdy už někde čekají.
💫

Šárka a Ája