Trochu se nám to zamotalo

Některé situace nám mohou zkomplikovat život,
jiné nám naopak přijdou vyčistit cestu.

V minulém článku jsme psaly, že budeme konečně odlétat na jiné místo a ozveme se, až tam dorazíme. Ale nějak se nám to zamotalo.

Věděly jsme, že na Rhodosu už být nechceme. Není to nevděk, jen jsme cítily, že je čas pokračovat v hledání toho našeho místa. Jenže jsme stále netušily, kam se vydat dál.

Mezitím v neoficiálních zdrojích proběhla zpráva, že by se Indonésie mohla konečně otevřít pro všechny. Nechtěly jsme udělat ukvapené rozhodnutí, a tak jsme se rozhodly zdržet ještě chvilku na Rhodosu.

Doslova jsme odpočítávaly dny a doufaly, že zpráva o otevření Bali se potvrdí. Nepotvrdila. A my najednou cítily hroznou beznaděj a bezmoc.

Po dvou letech po opuštění republiky a bez základny jsme obě poprvé hodně intenzivně pocítily stesk po domově, po tom někam patřit a mít alespoň malou rodinu (velká by byla lepší). :-) Moc tomu nepřispěly ani loňské svátky a tohle období nás tak trochu semlelo.

Všechny sny, touhy a přání byly najednou pryč – jakoby nikdy žádná neexistovala. Nechaly jsme se unášet životem a jen čekaly. To se začalo odrážet na naší psychice a následně nás to začalo ovlivňovat i po fyzické stránce.

Potřebovaly jsme tu prázdnotu zaplnit, a protože jsme holky Svobodky a nehodláme se vzdát uprostřed cesty, pokračujeme dál.

Ono totiž nestačí nechat se jen tak unášet životem, protože potom se ocitnete na mrtvém bodě a nemáte šanci se z toho mrtvého bodu hnout dál. Přání, sny, touhy – to je to, co nás žene vpřed. Chvilku jsme na ně pozapomněly, ale o to intenzivněji jim teď půjdeme zase naproti.

Rozhodnuto, odlet…

Nešlo déle čekat na otevření Bali, protože jsme obě cítily, že už musíme z ostrova pryč. Alespoň jsme se definitivně utvrdily v tom, že Rhodos není to naše pravé místo.

Rozhodnutí nakonec padlo na Srí Lanku. Byla neděle a nejlevnější letenky byly v úterý. Musely jsme koupit letenky tam a zároveň i ze Srí Lanky. Zajistit víza a ubytování. Byl to sice fičák, ale v úterý brzy ráno jsme konečně odjížděly na letiště. Bylo to poprvé, co jsme neodlétaly mimo Evropu z Prahy, ale z cizí země.

Rovnováha je základ

Na naší nové životní cestě jsme se mnohému naučily a také hodně věcí pochopily.

Jedna z věcí, která je pro náš život hodně důležitá – je ROVNOVÁHA. Rovnováha ve všech oblastech života. A troufáme si říct, že je to i takový základní stavební kámen, na kterém stojí šťastný a spokojený život.

Opět budeme narážet na nauky, které nám tvrdí, že štěstí je stav mysli a nic z vnějšího světa nám ho nemůže ovlivnit. To je pravda pouze z části.

My to vidíme takto – každý člověk by měl v životě mít všechno, po čem skutečně a ze srdce zatouží. Jen to, co s ním opravdově rezonuje a né to, co chce jeho ego.

Nevidíme nic špatného na tom chtít hodně peněz, protože zatím je to prostředek, bez kterého se v tomto systému prostě neobejdeme. Proč jich má mít hodně jen někdo a druzí mají živořit. Všichni si zasloužíme hojnost.

Stejně tak je důležité dělat to, co nás skutečně baví a naplňuje. Nebo žít na místě, kde je nám dobře a né na místě, které nám nic neříká a kde se prostě necítíme nejlépe.

A takto je to se vším. K čemu vám budou peníze, když budete vážně nemocní a k čemu vám naopak bude zdraví, když nebudete mít peníze na jídlo a střechu nad hlavou. Už jen tato stresová a mnohdy beznadějná situace vám na zdraví nepřidá.

Neposlouchejte chytrolíny, kteří vám tvrdí, že máte žít skromně a být spokojení s tím co máte a už vůbec si nedovolujte chtít od života víc. Naopak – chtějte od života všechno, co dělá vašemu srdci dobře. Pamatujte – v rovnováze je soulad a v životě má být vše vyvážené.

Proč má hrstka lidí řídit celé národy a dělat z nich poslušné otroky, když jsme si všichni rovni.

Další neznámo

I když jsme tentokrát měly dva přestupy a byla to zatím nejdelší cesta, kterou jsme absolvovaly, utekla nám celkem rychle. Možná i díky zážitkům, které jsme cestou měly.

Cesta z Rhodosu do Athén byla v pohodě, ale poprvé jsme neseděly s dcerou spolu. Bylo to divné, ale zvládly jsme to. :-D

Let z Athén do Kataru byl také v pohodě, protože jsme seděly vedle sebe. Jenže pak nás čekal ještě pěti hodinový let na Srí Lanku a my dostaly každá místo úplně někde jinde. Pro někoho je to v pohodě, pro nás to byl šok – pět hodin nemluvit? :-D

A tak nás napadlo, že se při nástupu zeptáme, zda by to nešlo nějak udělat. Byl tam hrozně milý stevard a poprosil pána vedle mě, jestli by si s mojí dcerou nevyměnil místo. Vyměnil – to bylo radosti. :-D Popravdě bylo skoro celé letadlo plné tmavých lidí a turistů letělo pár. Dcery původní místo bylo zrovna mezi samými tmavými mladíky a jeden si jí dokonce fotil, což bylo dost nepříjemné. Nakonec jsme seděly úplně vzadu a samy, protože tam byla sedadla po dvou. Musíme říct, že celou cestu se nám ten steward věnoval a nakonec to byl moc příjemný let.

A pak jsme se ocitly v dalším neznámu. Opět jsme zvolily ubytování u místních a neodradily nás ani nedávné nepokoje, které tu v loni probíhaly. Né vše je tak, jak nám to podávají vlády a média.

Je to tady úplně jiný svět, než na který jsme zvyklé z Evropy. Někdy sice máme chvilku, že bychom nejraději sbalily kufry a uháněly pryč, ale na druhou stranu jsme hrozně vděčné, že to všechno můžeme vidět a zažít na vlastní kůži.

Lidé jsou tady většinou hrozně milí a usměvaví. Ale nejkouzelnější jsou místní děti. Koukají na nás, jako bychom byly z jiné planety, ale nakonec nás vždy obdaří tím nejupřímnějším úsměvem.

Stále hledáme svůj svět a místo, které nás chytne za srdce a bude naším novým domovem.
I přestože neuznáváme žádné náboženství – věříme. Věříme sobě, naší vnitřní síle a ve stvořitele.
Věříme, že naše cesta je správná, i přestože nejdeme s davem. Je to totiž cesta, kterou jsme si vybraly samy. Né cesta, kterou nám někdo nařídil.

Šárka a Ája