Z pohodlí domova do neznáma

Domov – pocit bezpečí a jistoty. Místo, kam se všichni rádi vracíme. I já měla přes čtyřicet let domov, který jsem milovala a kde jsem se cítila šťastná. Nebýt toho nešťastného sledu událostí, tak tam určitě žiji do dnes.

Žila jsem s dcerou v rodinném domku po rodičích. Společně s bratrem jsme dům přestavěli a každý jsme měl svojí samostatnou bytovou jednotku. Všechny vydělané peníze vždycky padly na domácnost a na žádné dovolené a výlety už nezbývalo.

Na první dovolenou jsme s dcerou vyrazily až když byla dospělá. Strávily jsme 8 dní na řeckém ostrově Kréta a obě jsme poprvé letěly letadlem. Pro
mě největší zážitek z celé dovolené. O dva roky později jsme odjely na řecký ostrov Rhodos. To jsme ale ještě netušily, jak moc to ovlivní a zasáhne naše životy.

Z domácí puťky cestovatelkou

Já domácí puťka a materialistka, jsem najednou měla obrovskou touhu po cestování a sbírání zážitků. Můj život volal po změně, ale já se tomu pořád bránila. Srdce chtělo, ale ego ho neustále překřikovalo. Pořád se to ve mně pralo.

Bylo mi přes čtyřicet a vždycky jsem měla ráda své domácí pohodlí. Když jsem náhodou měla někam jet, byla jsem z toho nervózní i několik dní předem. Prostě domácí pecivál. Ale ta dovolená na Rhodosu najednou vše změnila a já se do cestování zamilovala.

Od té doby, co bratr svojí bytovou jednotku prodal a my s dcerou musely sdílet náš rodný dům s cizími lidmi, začalo být všechno v mém životě špatně. Najednu stranu jsem z toho domu chtěla strašně moc utéct a na druhou stranu jsem měla pocit, že ho musím chránit.

Trvalo nám tři roky, než jsme s dcerou konečně sebraly odvahu a tuto nepřijemnou situaci definitivně rozsekly. Už delší dobu jsem cítila, že nejsem ve svém životě zcela spokojená, ale pořád jsem neměla odvahu něco změnit. A tak mě život k té změně popostrčil.

Nakonec jsem po čtyřiceti letech opustila svůj rodný dům a vydala se s dcerou vstříc novým začátkům. Nejsme nikde uvázané a kdykoliv budeme chtít, tak můžeme zase vyrazit o kus dál. Na světě je tolik krásných míst, která by jsme ještě chtěly poznat. A kde se jednou usadíme na trvalo, to teď opravdu nevíme.

Šárka