Jak jsme to dokázaly?

Občas se nás někdo zeptá, jak jsme to dokázaly a kde bereme na vše peníze. Na tu druhou část otázky zásadně neodpovídáme, protože je to hodně osobní a přijde nám to i dost neslušné. My samy bychom se na to nikdy nikoho nezeptaly.

A jak jsme to dokázaly? Nevíme, jestli zrovna nám přísluší říct, že jsme něco dokázaly. Něco ‚‚dokázat‘‘ má pro lidi různé významy a každý si pod tím představuje něco jiného. Ale je pravda, že jsme dokázaly úplně změnit myšlení a hlavně díky tomu jsme dnes tam, kde jsme.

Vlastně jsme celý náš příběh o naší nové cestě sepsaly do hodně podrobných a osobních detailů. A až přijde ten správný čas, věříme, že se nám to podaří vydat jako knihu, která sice nebude podrobným návodem jak žít nespoutaný život, ale třeba jednou někoho inspiruje k tomu, aby konečně udělal ten první krok ke změně, které se většina z nás tolik bojí.

On totiž žádný jednotný návod na šťastný život neexistuje a ani existovat nemůže. Odpověď na to, jak prožít šťastný a naplněný život musí každý hledat uvnitř sebe. Jenže lidé pořád řeší, co kdo dělá nebo nedělá místo toho, aby se zaměřili na sebe, na to co skutečně chtějí oni. Každý jsme unikát a není na místě se s někým srovnávat nebo někoho napodobovat.

Vzdát to nebo nevzdat?
Vrátit se nebo nevrátit?

Na začátku naší nové životní cesty jsme se těmito otázkami zaobíraly snad každý den a pořád jsme řešily, co bude dál. Existuje ale jedno rčení:

Včerejšek je ten tam,
zítřek nám není znám,
ale dnešek to je dar,
tak si toho daru náležitě važ.

Procitnutí z iluze

A právě to procitnutí z iluze se stalo naším hnacím motorem, který nám pomáhá jít stále vpřed, vpřed za svými sny a svobodným životem. Iluze, v jaké jsme doposud žily je ta tam a návrat do systému plného lží se nekoná.

Obětovaly jsme hodně – zázemí, majetek, ale i přátelé, kteří jak se později ukázalo, nebyli skuteční přátelé. Sice si ještě neseme některé bolístky a křivdy z minulosti, ale už to nejsou tak těžká břemena jako na začátku naší nové životní cesty.

Říká se, že procitnutí bolí a cesty zpět už není. Z naší osobní zkušenosti to můžeme jenom potvrdit. Otevřely jsme se skutečnému životu a on nám postupně odkrývá svá tajemství. Vymanily jsme se z davové psychózy, opustily nesmyslné programy a vydaly se na vlastní pěst do světa.

Něco nám říkalo ‚‚cestujte a objevujte‘‘

To, že cestujeme neznamená, že musí cestovat všichni, aby objevily pravou podstatu skutečného života. Každý máme jinou životní cestu, jiné sny a touhy a jiné poslání. My to své poslání ještě pořád hledáme. Jeho obrysy pomalu vystupují z mlhy, ale jasně ho zatím nevidíme.

Ještě budeme nějaký čas cestovat bez základny a až objevíme místo, kde to bude ono, tak tam zakotvíme. Jak dlouho to bude ještě trvat, tak to opravdu nevíme. Může se ale také stát, že každá to místo bude cítit někde jinde. Kdo ví. A nebo z nás nakonec budou sousedky :-).

Původní plán byl, že si tu naší základnu vytvoříme na Rhodosu. Jenže jak se člověk duchovně vyvíjí a začíná více naslouchat svému srdci, vnímat energie a důvěřovat životnímu proudu – tak plány, které byly více z ega než z duše, jsou najednou ty tam. A svojí roli v tom sehrála i situace ve světě. Od začátku té falešné hry jsme se odmítaly podvolit a hledaly místa, kde bude ještě alespoň trochu ve vzduchu ‚‚cítit‘‘ svoboda.

Nakonec nás ta situace zdržela o něco déle v Čechách než jsme původně počítaly. Ale naší svobodnou duši nám nikdo vzít nemůže, ať jsme kdekoliv. To totiž záleží na nás samotných, zda si jí necháme ukrást nebo ne. Vše ostatní jsou výmluvy a neochota převzít zodpovědnost za své životy.

Po každé, když přistaneme v nějaké zemi, cítíme husinu po celém těle a obrovskou vděčnost za to, že máme tu možnost tady být. Cestovat, nevědět kde budete příští měsíc a nemít stálý domov, kam by jste se mohli kdykoliv z cest vrátit, je někdy opravdu hodně náročné. To co na cestách zažíváme, kolik lidí jsme poznaly a kolik krásných míst jsme viděly – to vše nám vynahrazuje všechny ty negativní věci, které se nám občas dějí.

Cestování na vlastní pěst vám dá úplně jiný pohled na svět. Nás to neuvěřitelně obohacuje o poznání sebe samých, zbavuje nás naučených strachů, že svět je nebezpečný a probouzí v nás schopnosti, o kterých jsme před cestováním pouze četly. Těžkosti, které se občas na našich cestách objeví už zvládáme s mnohem větší lehkostí a nadhledem. Celkově nás to hodně zocelilo, ale hlavně ten pocit svobody – ten je nepopsatelný. I když jsem příjmení ‚‚Svobodová‘‘ vyvdala a s dcerou jsme měly období, kdy jsme ho chtěly obě změnit, tak teď nám naopak přijde, že se k nám opravdu hodí :-).

Zase je něco trochu jinak

Začínáme uvažovat o životě mimo Evropu. To, že jsme se teď znovu ocitly na ostrově Rhodos a ještě ke všemu u ‚‚dědy a babí‘‘, u kterých jsme už jednou bydlely – to asi nebude náhoda (pro nás náhody neexistují, vše má nějaký důvod nebo poselství). Tento ostrov má pro nás jistý význam. Do slova nám zachránil život a my mu vlastně přijely poděkovat, že nám v nejtěžších chvílích našich životů poskytl útočiště.

Cítíme a věříme, že naše další cesta bude mnohem delší než jen na jeden měsíc a bude na místě, o kterém už dlouhou dobu sníme. Na místě daleko za hranicemi Evropy, o kterém jsme si dříve myslely, že nám nemá co nabídnout a čím nás okouzlit. Teď už si to ale nemyslíme.

Šárka a Ája