Ukázka z naší připravované knihy

Dnes je to přesně rok, co jsme spustily naše webové stránky. Sdílíme zde náš osobní příběh, který popisuje naší novou životní cestu. Je to cesta o transformaci a také hledání nového místa, kde bychom chtěly jednou zakotvit. O místě, kterému budeme zase jednou moct říkat DOMOV.

Co všechno předcházelo našemu velkému rozhodnutí popisujeme v knize, jejíž děj začíná už v roce 2016. Byl to rok, který byl spouštěčem změn, které bychom si nikdy předtím neuměly ani představit. Co všechno jsme musely překonat a mnohem více z našich osobních životů najdete právě v naší knize, která je sice komplet hotová, ale termín vydání zatím samy neznáme.

Naše zkušenosti s vydáním knihy jsou nulové, a tak teď hledáme navíc ještě jednu cestu – a to cestu, na jejímž konci bude papírová podoba naší knihy. A než tomu tak bude, dovolujeme si vám nabídnout malou ochutnávku. Věříme, že se vám ukázka bude líbit. :-)

„Dny plynuly a nám se s dcerou zdálo, že ten život vůbec neprožíváme naplno. Všechny dny nám připadaly úplně stejné, ponuré a fádní.
I přesto, že bylo léto, skoro vůbec jsme nevycházely ven. Na zahradu jsme přestaly úplně chodit. Ten bolestný pocit a důvody, proč jsme si tam nemohly jít ani sednout, se nedají popsat. Pamatuji si, že když zrovna nebyli naši sousedé doma, tak jsme si sedly na práh našeho bytu, nechaly otevřené dveře a jen tak koukaly. Chtěly jsme se alespoň nadýchat čerstvého vzduchu. Pořád jsme ale byly ve střehu, kdy se vrátí a tak jsme tam vždy vydržely jen chvilku. Dívat se na zahradu, po které léta chodila jen naše rodina, bylo hodně deprimující. Vždy se nám úzkostí hrozně svíral žaludek.
Zkoušely jsme alespoň chodit občas do přírody u nás za domem. Říká se, že příroda je jako bezdrátová nabíječka. Někdy nás nabila, ale většinou to nemělo skoro žádný efekt. Kolikrát jsme seděly u okraje lesa na louce a jen tak koukaly. Skoro vůbec to nepomáhalo a to prázdno uvnitř našich duší bylo děsivé. Stoprocentně jsme obě věděly, že jsme na špatném místě a máme být někde úplně jinde. Samozřejmě jsme tušily kde, na Rhodosu.
Vůbec jsme nevěděly, co máme udělat proto, abychom si náš sen mohly splnit. Kdyby jsme měly dostatek peněz, zamkly bychom náš byt a už dávno byly pryč. Občas jsme si pohrávaly s myšlenkou, že ho prodáme a odstěhujeme se jinam. Jenže v Čechách jsme nemohly najít místo, kde by se nám líbilo a zároveň, abychom se tam cítily dobře. Nevím proč, ale prostě nás to pořád táhlo na Rhodos. Bylo to opravdu moc silné. U mě to trvalo už hodně dlouho a dcera si na to přišla o něco později. Na druhou stranu bylo fajn, že jsme měly společný sen.
Věděly jsme, že když se přestěhujeme někam jinam v Čechách, tak stejně nic nevyřešíme. Obě jsme cítily, že by to nebylo to správné řešení. A myšlenka, že bychom byt prodaly a odešly úplně z Čech, byla přeci jen trochu strašidelná. Srdce chtělo na Rhodos, ale rozum říkal něco jiného. Protože se to v nás pořád pralo a nemohly jsme se rozhodnout, tak nám život dál dával lekce, které nám to rozhodování měly pomoci rozseknout.
Neuměla jsem si představit, že bych náš byt prodala. Prožila jsem tam prakticky celý život a dcera vlastně také. Pořád jsem si říkala, co by tomu asi řekli naši. Měla jsem pocit, že ten dům musím nějak chránit, a že ho nemůžu nechat úplně celý cizím lidem. Jenže bratr svůj byt také prodal, tak proč zrovna já bych měla být oběť a zůstávat tam. Všechno se mi v hlavě motalo dohromady. Dokonce jsem chodila za našima na hřbitov, aby mi dali nějaké znamení, co mám dělat a zároveň jsem prosila o odpuštění, že to nezvládám, a že jsem úplně selhala.
Ono je opravdu hodně těžké, vzdát se něčeho, k čemu máte velké citové pouto. Představte si, že ztratíte třeba prstýnek, který vám daroval někdo, koho jste měli moc rádi a kdo už není mezi živými. Ta ztráta je pro vás hodně bolestná a to jste ho neztratili úmyslně. V té době pro mě bylo zcela nepředstavitelné, abych se dobrovolně vzdala svého rodného domu.
O několik měsíců později jsme se s dcerou dostaly do situace, kdy jsme s vypětím sil bojovaly o holý život. Byl to začátek období, které trvalo celkem dlouhou dobu a my se musely postupně vzdát všeho, co jsme měly rády a k čemu jsme měly citový vztah.‘‘

Šárka a Ája