Volnomyšlenkářky

To co si myslíte, vám nikdo bez vašeho svolení nemůže vzít.
Pokud se necháte řídit a ovládat názory druhých, přijdete o poslední kousek svobody.
V tu chvíli přestáváte být „živým‘‘ člověkem a stáváte se poslušnou loutkou.

Před několika lety jsme zahodily okovy strachu, nedůvěry a vnitřních nejistot. Tím ale neříkáme, že z našich životů nadobro zmizely. Stále se vracejí – někdy jen na malou chvilku, ale někdy zůstávají i o něco déle. Přesto všechno to nevzdáváme a jdeme dál.

Uvědomily jsme si, že se nám nelíbí životní styl ani hodnoty, které nám nutí systém. A tak jsme se rozhodly, že si začneme vědomě utvářet svou vlastní realitu, která je založená na hodnotách vzájemné úcty, harmonie a porozumění.

V současné době jsme už ve fázi, kdy si uvědomujeme svou hodnotu a přesně víme, co v životě chceme a co naopak ne. Máme zcela nové životní priority, a i když máme občas pochybnosti i strach, věříme, že nakonec dojdeme k životu, jaký chceme žít.

Za naše veliké vítězství považujeme už jen to, že jsme dokázaly vystoupit z davu, který sice jde, ale vlastně pořádně neví kam. Ví pouze jak jít, protože ho to systém naučil.

My naopak víme kam směřujeme, ale občas hledáme způsoby, jak toho všeho dosáhnout. Prostě se učíme cestou.

Malé ohlédnutí

V současné době ještě trávíme čas na řeckém ostrově Kréta. Po čase je to místo, kde se cítíme v klidu a v pohodě. I když to někomu může připadat směšné, pro nás je to hodně důležité a pomáhá nám to v hodně směrech. A o čem teď vlastně píšeme? O vnímání energií, které jsou všude kolem nás a o vnímání našich pocitů, které se staly hlavním ukazatelem toho, co chceme a co ne.

I když jsme původně o Srí Lance už psát nechtěly, ještě jednou se k ní přeci jen vrátíme. Při rozhodování zda na Srí Lanku letět nebo ne sehrálo velkou roli i to, že je tam nádherná příroda a také nás lákalo poznání zcela odlišné kultury. Zároveň to byla první země, ze které jsme chtěly ještě v den příjezdu okamžitě odletět.

Jak už jsme psaly, ubytované jsme byly u místních. V tomto jsme měly štěstí. Bylo čisté a měly jsme vše, co jsme potřebovaly. Vlastně to bylo jediné místo, kde jsme alespoň trochu mohly přivřít oči před realitou místního života.

Kdykoliv jsme opouštěly náš apartmán, ocitaly jsme se tváří v tvář životu, který nás popravdě šokoval. I v naší ulici byla obydlí, ve kterých sice žili lidé, ale na první pohled se tomu nedalo říkat dům, natož domov. Ano, víme, že všude jsou bohužel chudí, ale tady na nás ta chudoba dýchala z každého kouta, z každého místa. Kolikrát jsme slyšely, že na těchto místech jsou lidé šťastnější a usměvavější, protože si váží každého dne a jsou vděční i za to málo, které mají.

Naše pocity jsou ale úplně jiné. Z těch lidí šla sice i milá energie, ale hodně převažovala beznaděj, zoufalost a odevzdanost životu. Když to napíšeme hodně tvrdě, celkově na nás působili zuboženě a zbídačeně. Nebylo místa, kde by jste se před tím mohli alespoň na chvilku schovat. Bylo to úplně všude – ve městě, na pláži, v obchodech, ve vlaku atd. Snad jen v těch více turistických místech jste tomu nemuseli tolik čelit.

Když jsme se jednou vracely z výletu vlakem a projížděly jsme několika kilometrovou chudinskou čtvrtí, měly jsme co dělat, abychom se nerozbrečely. To se ani nedá popsat, jak tam ti lidé žijí.

Pamatujeme si, jak jsme konečně dorazily do naší stanice a vystoupily z vlaku. Doslova jsme uháněly pryč a už chtěly být alespoň v našem apartmánu, protože to co jsme viděly, bylo neskutečné.

To si pak říkáte, kde to žijeme? Jak to, že někdo má všechno a někdo vůbec nic? Kdo má právo to tady takto rozdělovat? Toto by se nemělo dít nikde na světě. Opět je to uměle vytvořené a opět s jedním jediným záměrem.

S úsměvem jde všechno líp

I když některé situace na našich cestách nebyly pokaždé příjemné, dovedly jsme se jim i zasmát. Je to vlastně i taková naše obrana proti strachu, abychom mu nepodlehly a nenechaly se jím zcela pohltit. Kdyby nás totiž ovládal strach, tak bychom nemohly absolvovat cestování na vlastní pěst a už vůbec bychom nemohly jít životní cestou, která se zcela vymyká „běžnému‘‘ životu, který nám nutí systém.

Vzpomínáme si, jak jsme se třeba na pláži na Srí Lance „praly‘‘ s jedním místním o náš deštník. My ho používaly tak trochu jako obranu před místními (samozřejmě šlo většinou o místní muže). Ono je fajn si popovídat, ale když za vámi pořád někdo chodí a dává vám různé rady, porady a nabídky, tak už je to dost otravné. No, a kdykoliv se někdo blížil a my se schovaly pod deštník (jakoby před sluníčkem), tak nás většinou přešli a nechali být. Ale jednomu to stále nedocházelo a začal nám ten deštník brát a dožadoval se naší pozornosti. Ale protože jsme české holky, tak jsme se nedaly a místního nakonec „zahnaly‘‘ a deštník uhájily.

Těchto historek máme spousty a trochu i těch více nepříjemných. Ale také máme obrovské množství nádherných zážitků, o které bychom přišly, kdybychom to tenkrát vzdaly nebo pokračovaly v našem starém, ale už nefunkčním životě.

Svět není jen černobílý, má mnoho barev a není dobré se upínat jen na tyto dvě.
Jakmile začnete vidět i ty ostatní barvičky, začnou vám do života přicházet kouzla a zázraky.
Nemusí to být hned něco „nadpřirozeného‘‘, vy to totiž začnete vnímat i ve zdánlivě „obyčejných‘‘ věcech.

Šárka a Ája