Za hranice Evropy aneb bát se můžeme až potom

Náš pobyt na Madeiře se přehoupl do druhé poloviny a my pořád neměly tušení, kam se vydat dál. Kdyby bylo cestování zcela svobodné, bylo by to rozhodování mnohem jednodušší a zcela podle našich představ. Jenže nebylo a tak každá naše další cesta byla mnohdy překvapením i pro nás.

Chtěly jsme cestovat svobodně a bez omezení. A podle toho jsme vybíraly, kam bychom mohly jet příště. Naše vytoužené Bali mělo pořád přísné podmínky pro vstup, a tak jsme musely zvolit jinou cestu (prozatím).

A protože mezitím Česká republika zrušila všechna opatření při návratu z EU, koupily jsme letenky do Prahy s tím, že pak uvidíme co dál. V Praze jsme zůstávat nechtěly a věřily, že se třeba zase nějaká omezení zruší a my poletíme někam, kde budeme cítit, že je to opět správné rozhodnutí.

Úplně jsme se odevzdaly životu a důvěřovaly našemu božství, že tu správnou cestu opět najdeme. Zbýval nám už pouhý týden do odletu a k nám se dostala zpráva, že Maledivy ruší veškerá opatření. V tu chvíli jsme si uvědomily, že pasy se kterými jsme zatím cestovaly jenom po Evropě, jsme si vlastně nechaly udělat právě kvůli Maledivám. Byl to náš první cestovatelský sen mimo Evropu a přesto, že jsme v té době na něj neměly peníze, ty pasy jsme si stejně nechaly udělat – co kdyby náhodou. Tenkrát jsme ale moc nevěřily tomu, že by se nám to jednou mohlo třeba i splnit, a tak jsme tento náš sen tak nějak odsunuly do pozadí. A protože náš dávný sen po letech vyplaval na povrch, začaly jsme si pohrávat s myšlenkou, že bychom si ten sen mohly konečně splnit. Rozhodovaly jsme se celý týden a teprve den před odletem do Prahy jsme se konečně rozhoupaly k činu. Koupily jsme letenky, zarezervovaly ubytování na Maledivách a ještě se nám podařilo zamluvit penzion v Praze, kde jsme měly strávit dvě noci než se vydáme na další cestu.

Je pravda, že jsme měly z těch všech přesunů strach, protože vše se odehrávalo tak rychle, že jsme chvilkami pochybovaly o tom, že vše zvládneme, a že na nic nezapomeneme.

V pondělí v noci jsme přiletěly do Prahy a měly jsme pouhý den na to, abychom si vyřídily vše potřebné k našemu dalšímu odjezdu. A ve středu v poledne jsme už zase seděly na letišti v Praze. Tentokrát ale na terminálu 1 a do cíle jsme měly dorazit až ve čtvrtek navečer. Naše první cesta mimo EU a ještě ke všemu na vlastní pěst. Vzrušení, nadšení, ale také obavy a strach, to vše se nám střídavě honilo hlavou.

Čekala nás opravdu dlouhá cesta s 9,5 hodinovým přestupem v Kataru. A také nás čekal úplně jiný svět, než na který jsme zvyklý v Evropě.

… a tak začala naše další cesta, cesta do ráje

Všechny kontroly za námi a teď hurá vstříc novému dobrodružství. Poprvé jsme letěly se společností Qatar airways a pro nás to bylo obrovské ‚‚wau‘‘. Užívaly jsme si každičkou minutu naší cesty a věřily, že tu dlouhou cestu nějak zvládneme.

Konečně jsme přistály na letišti Dauhá. Už když jsme do něj vstoupily, byly jsme jak v Jiříkově vidění. Samotné letiště na nás působilo jako uměle vytvořený svět – bylo luxusní a krásné. Poprvé v životě jsme také viděly Arabi v dlouhých hábitech. Potkávat muže se svými zahalenými manželkami bylo pro nás sice divné, ale mnohem hůře na nás působily šejkové, kteří měli třeba i čtyři manželky. Milujeme svobodný život a tohle jsme vnímaly doslova jako otroctví. Každá měla sice značkovou kabelku, ale o svobodě tu nemohla být řeč.

Jakmile jsme vystoupily z letadla na Maledivách, dýchla na nás pozitivní energie a my cítily klid, pohodu a zároveň neskutečnou svobodu. Teď už nás čekala jen cesta rychlo-člunem a za hodinku a půl jsme měly být konečně na místě.

Život tady jsme vnímaly úplně jinak. Cítily jsme, že je to zase jiný svět. Nedotčený vším tím okolním zlem, kde neřeší vymyšlené nemoci, války apod. Svět, kde ‚‚existuje‘‘ jen láska a dobro. Člověk tady nemá potřebu sledovat žádné negativní zprávy, ztrácí pojem o čase a dnech a hlavně zapomene na všechny starosti. Zkrátka si užívá přítomnost plnými doušky.

Na cestování máme obě rády, když můžeme poznávat nejenom danou zemi, ale i jejich kulturu, zvyky a místní lidi. Proto jsme si vybraly lokální ostrov, kde žijí místní a tak máme možnost poznat jejich život. Jednou ze zajímavostí pro nás bylo, že na tyto ostrovy do roku 2010 nesměli žádní turisté. A jelikož tady vyznávají islám, tak v penzionech nepotkáte žádnou ženu. Vše dělají muži, dokonce i uklízí.

Na ostrov jsme přijely v době Ramadánu, kdy muslimové jedí a pijí až po západu slunce a spousty dalších věcí, co nesmí dělat. Obecně muslimové nepijí vůbec alkohol a v době Ramadánu ho nesmějí ani prodávat. Turisté by se měli v tuto dobu zdržet konzumování jídla a pití na veřejnosti.

I přesto, že oni sami se většinou koupou oblečení, tak turisty respektují a nevyžadují po nich, aby dodržovali jejich pravidla. Na nás působí jako opravdu milí lidé. Jen tak vás pozdraví a hezky se usmějí a neřeší, jestli máte zahalená ramena nebo nohy. Další ze zajímavostí je, že na Maledivách nepotkáte žádné psy, a to z toho důvodu, že místní náboženství to nedovoluje. Kromě letiště, kde je má policie.

I takový nákup v místním obchůdku je pro nás atypický. Než vejdete do obchodů, musíte se zout a pak hurá na nákupy bosky. To nás hrozně baví. U pokladny vás pak obslouží buď usměvavá a zahalená muslimka nebo místní muž. Co nás ale vždycky dostává plně do přítomného okamžiku, tak to je pozorování žraloků, rejnoků, želv a spousty různých ryb, které připlouvají každý večer do místního přístavu. Neskutečná podívaná na tyto tvory žijící ve volné přírodě. Jakoby nám vždycky přišli připomenout, že oceán je jejich domov a my jsme v něm jen hosté. Na pláži nám potom dělají společnost malí krabi a někdy i volavky. Večer nám potom nad hlavami létají obří netopýři. Spojení s přírodou je tady opravdu hluboké a my jsme neskonale vděčné, že tu můžeme být.

Okamžiky – naše vnitřní bohatství

Všechny zážitky a okamžiky, které jsme na naší nové cestě mohly zatím zažít, byly díky našemu rozhodnutí, kdy jsme se rozhodly vykročit z naší komfortní zóny. O poznání sebe samých a znovu objevení naší božské síly, která je důkazem toho, že člověk může dosáhnout všeho, po čem jen zatouží. Cestování a objevování nového nás nesmírně vnitřně obohacuje a i přesto, že nevíme jak se bude naše budoucnost vyvíjet, věříme životu a jdeme dál naším vytouženým směrem.

Na naší nové cestě jsme objevily skutečnou pravdu o životě a už si jí nikdy nenecháme vzít žádnými výmysly, které se nám snaží namluvit mocní.

Je na nás, čemu uvěříme a zda svůj život svěříme do cizích rukou nebo ho budeme pevně držet v těch svých. Jsme svobodné bytosti a nikdo nemá právo nás držet v poutech, která mít nechceme.

Šárka a Ája