Ze své cesty neustoupím

Začínala jsem si uvědomovat, že je v mém životě něco špatně. Že cesta, po které kráčím je pustá a vyprahlá. Jako kdyby na té cestě přestal být veškerý život a já cítila jen závan nicoty. Byla jsem jako ta hračka na klíček, která se musí natahovat, aby mohla nějak fungovat. Natáhnete, postavíte a ona se začne pohybovat nějakým směrem. Ale život není o tom, pohybovat se jen tak nějakým směrem. Vy musíte vědět, jaký ten váš směr je.

V době, kdy jsem byla na tom nejhlubším dně, jsem si začínala uvědomovat, že všechny programy, které mi doposud řídily život, mi vlastně už nefungují. A protože jsem z počátku nevěděla čím je nahradit, přišlo období prázdnoty a beznaděje. Neznala jsem nic jiného než to, co mi do hlavy bylo programováno od mala.

V okamžiku, kdy přišel ten „delete“ jsem dostala na vybranou. Znovu nahrát staré již vyzkoušené programy a nebo zkusit nové, pro mě neznámé programy. Ego a srdce vedlo dlouhou dobu vyrovnaný souboj. Každý boj ale musí jednou skončit a v mém případě vyhrálo srdce. A tak se moje srdce stalo jediným ukazatelem, který mi teď udává ten správný životní směr.

Z počátku jsem se po té nové cestě pohybovala dost nejistě. Jako bych kráčela po hodně tenkém ledě a neustále se bála, že se pode mnou ten led prolomí a já se utopím. Neutopila jsem se a z tenkého ledu se stala silná kra. Občas sice narazí na nějakou překážku, ale protože je opravdu silná, tak jí žádná překážka nemůže donutit změnit směr.

Pokud už se jednou vydáte na svojí vysněnou cestu, nenechte se odradit první překážkou. Ty překážky se občas vyskytovat budou, ale nemají vás odklonit od vašeho směru, jsou pro vás zkouškou, zda to se svým snem myslíte doopravdy a zároveň z vás dělají silnějšího člověka. Silnějšího člověka v tom smyslu, že dříve nepřekonatelné překážky se začnou stávat lehce zvládnutelnými. A tím pádem těch překážek bude čím dál tím méně.

A budu cestovat!

Už jako malá jsem toužila po životě u moře. Byl to takový dětský sen a vždycky jsem záviděla kamarádkám, když jely na prázdniny někam k moři. Já trávila prázdniny většinou doma nebo na Orlické přehradě. Ani na výlety jsme s rodiči moc nejezdili. A když už jsme náhodou někam jeli, tak jsem si to užívala a vychutnávala si každou chvilku, kterou jsem na cestě strávila. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo dnes.

Život plynul a já svůj sen ukryla pod závojem všedních dnů. Ten závoj jsem malinko po odkrývala při sledování televize a po jejím vypnutí se můj sen o cestování opět skryl pod tímto závojem všedních dnů. A tak to trvalo desítky let.

Neskrývejte své sny a touhy pod závojem všedních dnů. Strhněte ten závoj a udělejte z běžných dnů dny neobyčejné. Kde je víra, je i cesta.

Asi ten závoj začal podléhat času a pomalu se začínal rozpadat, až mi jednoho dne zcela odkryl můj dávný sen – sen o cestování a o životě u moře. Pak přišly události, které mě jakoby tlačily k tomu, abych si svůj sen konečně splnila. Už dávno jsem nezapínala televizi, abych se mohla alespoň na chvilku přesunout na jiné místo. Chtěla jsem svůj sen zažít na vlastní kůži a né ho zažívat pouze virtuálně.

Tak přišlo období, kdy jsem si začínala čím dál tím více uvědomovat, že tu nebudu věčně a klidně se může stát, že si svůj sen nikdy nesplním. A tato představa mě děsila tak dlouho, až přišel aha – moment a já řekla „dost“. Najednou jsem byla odhodlaná udělat cokoliv, abych si svůj sen mohla konečně splnit.

S myšlenkou, že odjedu žít na ostrov jsem si pohrávala už hodně dlouhou dobu a nebylo dne, kdybych si alespoň jednou za den nepředstavovala svůj odjezd na ostrov a život u moře. Má touha byla tak silná a víra tak pevná, že konečně přišel den mého odjezdu, den začátku úplně jiného života.

Každý z nás touží po šťastném životě a každý z nás má jiné sny. Nikdy se nesnažte napodobovat život někoho jiného. Žijte svůj vysněný život, ten který vychází přímo z vašeho srdce. Pamatujte – plní se pouze originální sny, né ty okopírované.

Jdu správným směrem

Dříve jsem si svůj život plánovala dlouho dopředu. Byla jsem zcela závislá na materiálních věcech a investice do zážitků mi přišla jako mrhání peněz. Neustále jsem si zážitky odpírala a držela je pevně pod pokličkou. Bylo to jako bych je ukrývala v tlakovém hrnci, který už byl tak natlakovaný, že musel zákonitě bouchnout. A najednou jsem okolo sebe měla všechny ty sny, touhy a nesplněná přání, která jsem si pořád odpírala. V tu chvíli jsem věděla, že je nejvyšší čas začít si je plnit. Už jsem je znovu nechtěla schovávat pod pokličkou, chtěla jsem je žít.

Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do letištní haly mi bylo zcela jasné, že jsem konečně otočila kormidlo správným směrem. Neměla jsem přesný a vypracovaný plán, měla jsem jen obrovskou touhu a to mi stačilo. Srdce bylo spokojené a já plně důvěřovala jeho vedení.

Moje nová cesta je plná zážitků, setkání a to jak dobrých, tak i těch méně příjemných. Byly i situace, kdybych nejraději utekla zpátky domů. Ale kam domů? Moje doma je teď vždy tam, kde se zrovna nacházím. Těch krásných zážitků mám ale mnohem více a to mě utvrzuje v tom, že jdu správným směrem. Domácí papuče jsem vyměnila za toulavé boty a teď chci poznávat svět. A až bude ten správný čas, tak se třeba zase vrátím k těm domácím papučím.

Je na čase, aby si každý z nás uvědomil, proč tu je a co je jeho posláním. Znovu se spojil se svým středem a svým skutečným já.

Je na čase začít žít v lásce, protože ta jediná dokáže zničit veškeré zlo, které do našich životů nepatří.

Je na čase začít žít šťastný a svobodný život.

Šárka