A jak to bylo dál…

Kdybychom měly shrnout, co všechno se u nás za poslední dva roky změnilo, tak to zvládneme jedním slovem – VŠECHNO! A to doslova.
Změnily jsme se my, naše životy a naše vnímání světa.
Stačilo k tomu jedno jediné rozhodnutí, které se stalo spouštěčem velikých změn. Jak se říká „někdy nás jediné rozhodnutí dělí od úplně jiného života‘‘ a s tím my naprosto souhlasíme. Tak jednoduché to je, že? :-D
Vůbec to není jednoduché, ale je to sakra těžké udělat rozhodnutí, které vám doslova obrátí život naruby. Nedivíme se, že se lidé bojí udělat krok do neznáma, protože i my jsme se toho prvního kroku neskutečně bály. Pořád jsme balancovaly na hraně, a tak nás život k tomu prvnímu kroku trochu popostrčil. Ale to finální rozhodnutí bylo nakonec stejně jen a jen na nás.

„Návod‘‘ na život

Když se ohlédneme zpět, tak to fakt byla jízda a ještě pořád je. To, co stále hledáme (a není to jen místo, kde se chceme jednou usadit), jsme zatím úplně nenašly. Všechno se to tak nějak postupně skládá a my těch dílků máme poskládaných už docela dost a neustále se objevují další a další.

Kdybychom tenkrát neopustily to staré a nefunkční, tak bychom teď nemohly objevovat to nové, které s námi tolik souzní. Tohle je jen a jen naše cesta a každý nemusí hned dělat tak zásadní rozhodnutí jako my. Pokud to tak ale cítíte, tak s chutí do toho. :-)

Podle nás je hodně důležité dělat to, co nás opravdu baví a naplňuje a nenechat se nikým a ničím ovlivňovat. Jsme naučený, že když něco funguje jednomu, tak to přeci bude fungovat i mně. Omyl – každý máme originální a jedinečná „fungovátka‘‘, protože každý jsme jedinečný a originální. Inspirace je úžasná věc, ale nepleťme si jí s návodem. Ten má každý uvnitř sebe a každý ho máme jiný. Nebojte se rozbalit svůj vlastní návod na život, protože ten jediný vám bude skutečně k užitku.

Náš „příbalový leták‘‘ je nekonečný a stále objevujeme nové a nové příležitosti. Nečteme ho z papíru, ale z našich srdcí a pocitů. Začínaly jsme jako prvňáčci ve škole – pomalu a postupně, až nadešel ten správný okamžik a my se naučily číst plynule. A tak je to v životě se vším.

13. září to bude rok, co jsme začaly tvořit naše webové stránky. Nejdříve to bylo takové naše „miminko‘‘ a teď je to už „batole‘‘. Tolik strachů a obav jsme měly, když jsme začaly postupně zveřejňovat náš příběh. A jestli jednou naše stránky dovedeme k „dospělosti‘‘ to teď opravdu nevíme.

Každopádně nás naše cestování hodně zocelilo. Ono to může vypadat jako procházka růžovým sadem, ale na začátku jsme musely vytrhat hodně plevele, abychom se mohly posunout zase o kousek dál. Začínaly jsme s holýma rukama a tak nebylo divu, že jsme někdy utržily i nějaké to zranění. Život nám postupně nabídl rukavice a tak to odstraňování plevele začalo být mnohem méně bolestné.

Ano, teď se nám kráčí mnohem lépe a někdy máme pocit, že se doslova vznášíme (a my se opravdu vznášíme, když měníme místo). :-)

A zase ten Rhodos

Po našem návratu z Mauricia jsme opět nevěděly, kam se vydat dál, protože naše vysněné místo je pro nás stále uzavřené. Výběr jiného místa zastínil problém, který nám bránil v našem odjezdu a my veškerou energii směřovaly k jeho vyřešení.

A přesně v té chvíli se nám ozvali děda a babí. Kouzelný dědeček a babička z Rhodosu, kteří nám přirostli k srdcím tak moc, že jsme po našem posledním odjezdu zůstali v neustálém spojení. Když nám nabídli, že můžeme okamžitě přijet a zůstat až do konce září, ani na chvilku jsme nezaváhaly a s velkou vděčností jejich pozvání přijaly. Jen jsme nedovedly říct, kdy přesně přiletíme.

Náš problém měl najednou řešení a vše se nakonec poskládalo tak jak mělo a my jsme u těch nejlaskavějších a nejmilejších lidiček. Náhody neexistují a my tu teď z nějakého důvodu máme být.

Rozmanitost přátelství

V průběhu našeho cestování vzniklo hned několik nových přátelství. A díky vycestování za hranice Evropy je jejich rozmanitost hodně veliká. Je tak úžasné poznávat různé kultury a jejich zvyky. I přesto, že neuznáváme žádné náboženství, hrozně rády posloucháme o životě místních, ať přijedeme kamkoliv. Samozřejmě, že Asie a Afrika pro nás byly obrovské wau, protože to je prostě něco úplně jiného. Strašidelné, fascinující a zároveň tak kouzelné a tajemné.

Díky přátelství mé dcery a jednoho mladíka z Bangladéše jsme měly možnost nakouknout hodně hluboko pod pokličku muslimské kultury.

I při našich dlouhých letech mimo Evropu jsme mohly více poznávat různé národnosti a porovnat i jejich chování v letadle. A musíme říct, že největší pokoru a úctu mají Asiaté. Bylo to vidět i na jejich dětech, které celý dlouhý let zvládly v klidu a v pohodě.

Pořád nemůžeme uvěřit tomu, že se nám tohle všechno děje. Hrozně moc si užíváme každou komunikaci s někým, kdo není Evropan. Je to pro nás takový zážitek jako bychom mluvily s někým, kdo je z úplně jiné planety. My byly unešené i z toho, když jsme při jedné konverzaci v letadle zjistily, že paní je z Íránu. Byla neuvěřitelně milá a my z toho měly opět „Vánoce‘‘. :-)

Poznávat milé lidi je pro nás i taková bezdrátová nabíječka. Hrozně moc si jich vážíme, protože milých lidí není nikdy dost.

Je úplně jedno, kde jsme se narodili a jakou máme národnost, protože to z nás nedělá dobré nebo špatné lidi. O tom, jací jsme vypovídá naše srdce, naše činy a naše chování vůči ostatním.
Nenechme zastínit lásku a pokoru k životu, protože bez nich se nedá skutečně a opravdově žít.
♥

Šárka a Ája