Černé ovce rodu

Stačí toužit, vydržet a nevzdat se.
Důležité je také vědět, že si můžeme splnit cokoliv, ale musíme to k sobě nechat přirozeně přijít, nespekulovat, nesnažit se výsledek nějak „urychlit‘‘, nepřemýšlet sobecky, nevymýšlet vlastní cesty, jak k výsledku dojít.

Když jsme před dvěma lety a osmi měsíci opouštěly Českou republiku, měly jsme jeden veliký sen a to – žít na řeckém ostrově Rhodos. Nepovedlo se nám to hned, ale až za nějakou dobu. V tu chvíli by nás vůbec nenapadlo, že po ročním pobytu na Rhodosu naše nová životní cesta nabere úplně jiný směr.

Byly jsme na samém začátku vědomého života, i když my si v té době myslely, že už víme vše, a že teď už bude všechno jen dobré. Vůbec by nás nenapadlo, že budeme muset ujít ještě pořádný kus cesty, než se dostaneme v myšlení tam, kde jsme dnes. Neustále se zdokonalujeme, uvědomujeme si různé věci a vlastně se stále učíme žít podle zákonů přírody a plout v proudu života. Vědomě vnímáme své pocity a stále trénujeme hledání odpovědí v sobě.

Už je to hodně dlouhá doba, co se nenecháváme rozptylovat všemi těmi strachy, které na nás neustále chrlí tzv. autority. Přesně toto nám od školky programovali do hlavy, abychom nevěřili sobě, ale všem těm blábolům, které nás mají udržet poslušnými. Naučili nás dělat to, co oni považují za správné a né to, pro co jsme se skutečně narodili. Asi to bude znít hodně tvrdě, ale to co je podle nich správné – to je pro nás vražedné. Úplně zabíjejí naše přirozené schopnosti, naše skutečné sny a ve finále nás odvádí od šťastného a spokojeného života, který je tu dostupný pro nás všechny.

Poslední roky vylézají na povrch věci, kterým jsme z počátku také nemohly uvěřit, protože jsme si říkaly, že takové zrůdnosti by žádná lidská bytost snad nemohla ani vymyslet, natož dělat. Ať si to každý přebere sám. Kdo chce, ten se zajímá a informace dohledá. A ten kdo nechce? Ten se stejně neprobudí, pokud nebude sám chtít.

Z tohoto důvodu se už nechceme a ani nemůžeme vrátit do života, který jsme žily předtím. Víme tolik věcí, že by nás ta poslušnost dříve nebo později zcela zničila.

Líbí se nám způsob života, který je nám přirozený, a který v nás tak urputně potlačují. Jenže my ho objevily a za žádnou cenu si ho už nechceme nechat vzít. A to je také důvod, proč jdeme touto cestou. A určitě už nás není zrovna málo. Věříme, že každý den přibývají noví a noví lidé, kteří to mají podobně jako my a až nás bude většina, váhy se převáží a začne se tvořit úplně jiný svět. A dost možná se už tvoří.

Ještě zůstaneme

Když jsme začaly trochu více cestovat a poprvé se podívaly mimo Evropu, bylo to neuvěřitelné a zároveň tak vzrušující. Objevovaly jsme svět. Samozřejmě tam bylo i mnoho strachů a obav, ale vždy jsme vše nějak zvládly – se slzami od smíchu a někdy i s těmi od strachu, co bude dál.

Naším hlavním ukazatelem toho, zda děláme dobře, nebo že se správně rozhodujeme je většinou intuice. Někdy máme ještě trochu problém rozeznat, kdy nám radí intuice a kdy jde pouze o ten strach. Ono se to dá dost dobře rozeznat, ale chce to cvik. A když už jednou tuto svojí schopnost v sobě probudíte, málo kdy se rozhodnete podle strachu.

Ve strachu většinou pociťujete úzkost, necháváte se ovlivňovat vnějšími vlivy, často se rozhodujete zbrkle a naléhavě, cítíte zmatenost, jste si vaším rozhodnutím nejistí a moc se soustředíte na minulost nebo budoucnost.

Rozhodnutí podle intuice přichází nečekaně a pochází ze silného propojení k sobě samému. Cítíte se v klidu, vaše emoce jsou neutrální, ale zároveň víte, že to co děláte je správné a soustředíte se hlavně na přítomnost.

Tady na Bali máme takový zvláštní pocit, jako bychom se v tom světě tak trochu ztratily. Přesto cítíme, že si to tu máme ještě prodloužit. Původně jsme měly po měsíci odlétat do Singapuru a druhý den se vrátit zpět na Bali. Je to kvůli vízům, protože je to tu s nimi trochu komplikovanější. Nakonec jsme se rozhodly, že si je prodloužíme na místním imigračním úřadě a absolvujeme tu jejich úředničinu.

Ano, máme výhrady vůči autoritám a svůj názor na všechno to papírování (také jsme kdysi pracovaly ve státní správě), ale v tomto případě nebylo zbytí. Odletět a vrátit se zpět by bylo nákladnější a úřad byla levnější varianta. Ale ty nervy. Na internetu jsme si zjistily potřebné informace, a i když si to můžete nechat vše vyřídit přes agenturu (která si za to samozřejmě bere peníze), my se rozhodly, že si to zařídíme samy. Čekaly nás celkem tři návštěvy imigračního úřadu.

V pondělí jsme podaly žádost a zaplatily poplatek. V tu chvíli se z nás staly „turistky uvězněné v Indonésii‘‘, protože jsme musely odevzdat naše pasy. Ve středu jsme šly na focení a otisky prstů. A v pátek jsme si konečně vyzvedly naše pasy s prodlouženými vízy. „A stejně jsme dobré, že jsme to zvládly, to by chtělo panáka‘‘. :-) Naše první reakce, když jsme naše pasy po pěti dnech držely zase v ruce. Na toho panáka nedošlo, protože alkohol už nepijeme, ale za odměnu jsme si daly dobrý oběd.

Střípky z Bali

Bali nám sice dává zabrat, ale ty kouzelné a milé maličkosti, které tu zažíváme, tak ty nám to tu vynahrazují a mnohdy nám rozjasní celý den.

I tady je to samozřejmě o lidech a najdou se tu i ti vypočítaví a neupřímní. Ale pro nás je to stejně ostrov úsměvů, protože těch usměvavých lidí je tu prostě hodně.

Už několikrát se nám stalo, že nám jen tak někdo pomohl – někdo by mohl říct, že to jsou maličkosti, ale pro nás i ty maličkosti znamenají hrozně moc. Tak třeba, když jsme čekaly na taxíka v hrozném lijáku a místní babička nás schovala v jejím stánku, abychom nepromokly. Nebo když jsme potřebovaly okopírovat a vytisknout nějaké papíry pro úřad, a když jsme se zeptaly naší hostitelky kde tyto služby poskytují, hned se nám nabídla, že mají doma kopírku i tiskárnu a vůbec za to nic nechtěla. Hrozně nám to pomohlo a ušetřilo další starost. Jsme za to hrozně vděčné a moc si těchto lidí vážíme.

Co tady milujeme, je ta jejich jízda na skútru – to je opravdová svoboda. Jezdí tady všechno co má ruce a nohy, věkově neomezeno a převážet můžete cokoliv co uvezete. Už se nám taky poštěstilo jet s našimi kufry na skútru a byla to taková sranda, že se tomu smějeme ještě teď.

Ale na co jsme opravdu hrdé je to, že už neječíme a nevyvádíme, když se v našem pokoji náhodou objeví gekon. Dokonce jsme tu už strávily noc se třemi najednou. Ale pořád platí to, že bez nich je to mnohem lepší. :-)

Jak si připadáme

Trochu jako „černé ovce rodu‘‘. Nemáme tušení, jestli by naši nejbližší s námi souhlasili nebo nás pochopili. Už léta nejsme v kontaktu.

Život nás tak trochu k té změně dotlačil a my jen poslechly naší intuici a našly konečně odvahu, abychom to nefunkční a zajeté nahradily něčím novým.

A cože to vlastně hledáme?

Jak už jsme několikrát zmiňovaly, hledáme místo, kterému budeme zase moci říkat domov. I když domov, který jsme (ne)dobrovolně opustily, bude vždy tím jediným rodným domovem. To ale neznamená, že nemůžeme být šťastné jinde. Určitě to nové místo na nás někde čeká s otevřenou náručí a je pouze otázkou času, kdy v té správné náruči zakotvíme.

A chceme ještě mnohem víc. Šťastný a naplněný život v hojnosti ve všech směrech, velkou rodinu, ty pravé a skutečné přátele a svět, kterému nevládne zlo a zvrácenost, ale láska a porozumění.

Jsme snílkové? Možná, ale kdo si plní skutečné sny? Naše sny jsou dveřmi do světů za hranicemi obyčejnosti, tak proč se za ně nepodívat, když nám to umožňují – nejenom nám, ale každému, kdo po tomto poznání zatouží.

Jediné, co nás v životě dokáže dostat tam, kde máme být, je vnitřní práce a poznání sebe sama.
Může tu být někdo jiný, kdo vám pomůže otevřít dveře, ale projít musíte sami.

Šárka a Ája