Naše stezka odvahy

Každá další cesta nám přináší nějaké uvědomění a zároveň nám pomáhá nacházet další dílky do naší nové životní skládačky.
Pokud budete důvěřovat vašemu životnímu proudu, tak vám pomůže při hledání těch správných dílků, které budou úplně přesně zapadat do toho vašeho vysněného obrazu.
Víme, že my samy jsme tvůrci svého života, a i když některé věci zvenčí nemůžeme zcela ovlivnit, tak pořád máme svobodnou volbu v tom, jak na ně budeme reagovat.

Čekala nás druhá cesta mimo Evropu, tentokrát na Africký kontinent. A jak jinak než opět na vlastní pěst. Už jsme letěly aerolinkami Qatar Airways a teď nás poprvé čekaly aerolinky Emirates. Nikdy předtím by nás ani ve snu nenapadlo, že my obyčejné holky Svobodky z malého města někdy poletíme těmito společnostmi. Vždycky si říkáme, že to není možné, že se nám tohle děje a zároveň si každičkou chvilku svého nového života užíváme jako malé děti.

A víte co všechno si při těchto letech užíváme? V první řadě je to jídlo, které dostáváte po celou dobu letu zdarma a v neomezeném množství. Jídlo všech možných vybraných chutí, které prostě musíte ochutnat a kde vám každé sousto přijde jako zázrak. A jako další bonus je polštářek a deka, kterou dostane každý cestující. Po gastronomickém zážitku se uvelebíme v pohodlných sedačkách a pak už se doslova jen vznášíme v oblacích. Užíváme si každičkou minutu a jsme neskonale vděčné, že máme tu možnost poznávat i jiný svět.

Když nás tak trochu život donutil k tomu, abychom ve svých životech něco změnily, vystavil nás i mnohým zkouškám. Jednou z nich byly i nedobrovolné hladovky, kterých jsme si zažily hned několik. A v těchto chvílích si začnete uvědomovat věci, které by jste si dříve vůbec neuvědomili.

Sice už jsme měly nějakou dobu našlápnuto k duchovnímu životu, ale všechny ty teorie z knížek a videí by nám stejně byly na nic, kdybychom si neprošly tím zatěžkávacím obdobím, které nás postupně utvrzovalo v tom, že jsme jako lidé neskutečně mocní a dokážeme velké věci. Pomalu jsme odbouraly většinu starých programů a začaly v sobě probouzet naší vnitřní sílu, která nás následně zavedla do úplně „jiného světa‘‘. Do toho skutečného a pravého světa, kde je všechno zcela jinak než nás učili.

A když už se jednou tímto směrem vydáte, tak vás to nutí jít pořád dál, protože za každým novým krokem je další hluboké poznání. A nás ten skutečný a nespoutaný život hrozně baví. Držíme se toho, co nás opravdu naplňuje a né toho, co je podle systému „správné‘‘.

Afrika – pro nás další překročení komfortní zóny

Naše další cesta mimo Evropu byla tentokrát s přestupem v Dubaji, kde jsme měly strávit 10 hodin čekáním na další let. Byl to sice mazec, ale dá se to vydržet.

Hrozně nás baví pozorovat ten svět, který je úplně odlišný od toho našeho evropského. Ta rozmanitost kultur je na Dubajském letišti hodně viditelná. Na první pohled jsme všichni tak odlišní, ale zároveň máme všichni jedno společné poslání – prožít šťastný a naplněný život.

Na Mauricius jsme odlétaly patrovým letadlem a člověk se prostě musí pozastavit nad tím, jak se takový kolos může vůbec udržet ve vzduchu. Letadlo bylo plné černochů a nás bílých tam bylo jako šafránu. Vyloženě jsme se nebály, ale je to takový zvláštní pocit mezi tolika jinak barevnými lidmi. A přitom o nic nejde, jen o jinou barvu pleti.

Jedna letuška byla také černoška a krátce po vzlétnutí se s námi dala do řeči a nakonec z ní vypadlo, že její manžel je z Polska. Byla hrozně milá a dokonce uměla i česky říct „jak se máš?‘‘. Tito lidé nás hrozně nabíjí, protože ono opravdu stačí několik milých slov a člověku to hned rozzáří celý den. Každý člověk s dobrým srdcem je tím největším darem pro naši zemi, protože bez dobrého srdce je člověk úplná nula, i kdyby měl deset titulů a bůhví jakou kariéru.

Když jsme večer konečně dorazily do našeho ubytování, tak nás čekal menší šok. Na Mauriciu mají všude mříže a některé domy mají na plotech i ostnaté dráty. Vždycky když někam odcházíme, tak musíme zamknout celkem tři mříže. Dvě u našich dvou balkonů a jednu u vchodových dveří. Potom už nás čeká jen jeden zámek a to u hlavní branky. Teď už z toho máme spíše srandu a vždy odcházíme s předstihem, abychom měly dostatek času, protože zamknout všechny zámky je opravdu časově hodně náročné. Ale co nás dovede „dost naštvat‘‘ – když už máme vše zamčené a najednou zjistíme, že jsme něco zapomněly. :-)

Průzkum po okolí byl jiný než v Evropě, protože ještě nikdy jsme nebyly mezi tolika barevně odlišnými lidmi. Chvilku jsme cítily určitý neklid, ale po pár pozdraveních s místními už bylo vše v pohodě. I v supermarketu na nás byli všichni moc milí.

Co jsme si tady zamilovaly úplně nejvíce, tak to jsou dlouhé procházky po nádherných divokých plážích bez lehátek a bez davů turistů. Prohání se tu hodně pejsků, buď se svými páníčky nebo se venčí sami, protože pobřeží je poseto domečky, z kterých pochází. Žijí tu i opuštění pejskové, ale všichni tu běhají pospolu v takovém svobodném souladu a harmonii. Vždycky k nám několik pejsků přiběhne a chtějí pohladit. Tyto okamžiky jsou prostě k nezaplacení a hrozně moc si je užíváme.

Střípky z našeho starého života

Předtím, než jsme se vydaly na stezku odvahy, kde odvaha znamená žít srdcem, tak jsme obě pracovaly jako administrativní pracovnice u Krajského soudu v Praze. Ano, měly jsme „určité jistoty‘‘, ale opravdu šťastné jsme nebyly.

Pak přišlo pár kopanců od života a nás to doslova vykoplo z toho našeho fádního života do života v nejistotě. Okolí to nechápalo a tak se okruh našich přátel rychle ztenčil. I přesto jsme se dál prodíraly naší starou zaplevelenou cestou, až jsme konečně došly na její konec a mohly tak vykročit novým směrem, už bez plevele.

Dva roky nám trvalo než jsme se definitivně rozhodly k odchodu z republiky a k tomu ještě další rok, než jsme konečně mohly kompletně uzavřít kapitolu našeho starého života. Teprve v tuto chvíli byl připravený čistý papír, na který jsme mohly začít psát náš zcela nový životní příběh.

Také už jsme psaly, že v Čechách nemáme nikoho u koho bychom mohly přespat nebo jen tak zajít na pokec. Nikoho, kdo by se opravdu zajímal. Ono vás totiž časem omrzí psát někomu, kdo sám od sebe nikdy nenapíše, a když jste zrovna v Čechách, tak najednou nemá ani čas se sejít. Dokonce máme v Čechách hodně blízkou rodinu, ale už několik let nejsme v žádném kontaktu. Nejdříve jsme si myslely, že je chyba v nás, ale není, ti správní lidé ve vašich životech zůstávají a pokud ne, nejsou to ti praví lidé. Tohle je pro nás hodně těžké a citlivé téma, ale na našich cestách jsme poznaly několik hodných lidí, kteří nám dokázali rozzářit celý den. A za ty jsme opravdu vděčné.

Náš život se teď ubírá úplně jiným směrem, než ve kterém jsme byly vychované.
Probouzíme v sobě schopnosti, které jsou dostupné pro každého, ale né všichni v tyto schopnosti věří.
Zajímá nás skutečná pravda o životě, neuznáváme systém a vyznáváme svobodu ve všech oblastech života.

Šárka a Ája