Naše uvědomění a poznatky z cest

Před pěti lety jsme se ocitly v situaci, která nás doslova paralyzovala, a tak nějak postupně odstavila z našeho běžného života. Byl to takový pomalý a pozvolný proces naší transformace, kterou jsme v té době vůbec nevnímaly. Jediné, co jsme byly schopné vnímat byla beznaděj, se kterou jsme se snažily přes dva roky bojovat. Tento boj jsme nakonec vzdaly. Nemělo cenu bojovat proti něčemu o čem jsme věděly, že to už změnit nemůžeme.

Ta situace změnit nešla, ale mohly jsme z ní odejít. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme konečně našly odvahu odejít. Doslova jsme před ní utekly, ale ta situace byla pořád i na tu dálku s náma. A teprve za další rok se nám konečně podařilo od ní definitivně odříznout.

V té době jsme postupně začínaly život vnímat z jiného úhlu pohledu. Život nám všem občas dává facky, abychom ty hlavy trochu pootočili a podívali se na svět právě z toho jiného úhlu. Někomu stačí málo, aby se probral a někdo potřebuje těch facek víc. Jiného můžete ‚‚fackovat‘‘ pořád a stejně se neprobere. Tu šanci na probuzení máme ale každý, jen musíme chtít a být otevření novému poznání.

U každého má ten spouštěč proměny jiný důvod. Nedá se jednoznačně říct, která životní bolest je větší. Nejsme stejní a práh naší bolesti, jak fyzické tak emoční je jiný. Proto musíme na každého člověka pohlížet jako ona originál a ne mu říkat ‚‚ty naděláš, já mám horší starosti‘‘. A přesně tohle se stalo i nám. Čekaly jsme podporu nebo alespoň trochu empatie od těch nejbližších. Nedostavilo se ani jedno. Měly jsme na výběr. Buď budeme neustále čekat na pomoc zvenčí nebo si prostě pomůžeme samy. V tu dobu jsme si obě začínaly uvědomovat, že nejsme tak bezmocní jak se nám tvrdí, ale jsme něco víc, než jen tělesná schránka. Máme duši a od její spokojenosti se odvíjí úplně všechno. Zdraví, štěstí, spokojenost a hojnost ve všech oblastech života.

A tak jsme se začaly pomalu probouzet, až jsme se probudily úplně. Z počátku to byl šok, protože nám najednou přišlo, že se v tomto světě nedá ‚‚normálně‘‘ žít. Všechno bylo rázem divné a takové nenormální. Měly jsme spousty otázek a začaly hledat odpovědi. Uvnitř sebe, ale i venku. Jednotlivé kousky s novým poznáním jsme poskládaly, a když zapadl poslední dílek, objevil se skutečný obraz života, který chceme žít.

Teď už záleželo čistě na nás, jestli uděláme ten první krok a vydáme se do neznáma. Jestli vsadíme vše na jednu kartu a budeme důvěřovat naší intuici, že naše rozhodnutí jsou správná. A tak jsme se přestaly otáčet a krok za krokem kráčíme za tím, co skutečně chceme.

Lidé kolem nás

Když se probudíte ve spícím světě, je to sakra těžké. Ale zároveň je to nesmírně osvobozující. Najednou zjistíte kolik nepodstatných věcí jste dříve řešili a mezitím vám skutečný život utíkal pod rukama. Začnete si vybírat místa, kde se cítíte dobře a stejně to začnete mít i s lidmi.

Vždy jsme se snažily s každým vyjít a nikdy jsme neopovrhovaly lidmi. Máme rády všechny lidi, kteří mají srdce na pravém místě a v jejichž blízkosti se cítíme dobře. Nehrajeme si na žádné ‚‚sluníčkáře‘‘ a pokud nám někdo nesedí, slušně se z jeho společnosti vymaníme.

Při našem cestování se potkáváme s hodně lidmi a tak jsme si i díky tomu vybudovaly radar, který je dost citlivý na falešné lidi. Několikrát jsme se sice spálily a bylo to hlavně proto, že jsme v těch lidech chtěly vidět jen to dobré. Ale kde dobro není, tam ho prostě neuvidíte, i kdyby jste si nasadili růžové brýle s deseti dioptriemi.

Energie jsou všude kolem nás a pokud jste otevření tomu je začít vnímat, dost vám to usnadní život. Nejednou nám pomohly při výběru ubytování a nejednou jsme se díky nim vyhnuly špatným lidem. Největší školou byl právě Rhodos, kde jsme se konečně naučily říkat ‚‚ne‘‘ lidem, se kterými jsme se necítily dobře, a kteří to s námi nemysleli upřímně. Jakmile si tyto energie pustíte do života, už se jich nezbavíte a je to dobře.

Nikdy by nás nenapadlo jak moc nám otevřou oči a ukáží pravou tvář lidí, které jsme znaly i několik let. Ale my je opravdu ‚‚neznaly‘‘, viděly jsme jen to, co jsme vidět chtěly. Ale protože jsme těm energiím otevřené, tak oni nám na oplátku pomáhají udržovat náš prostor čistý. Občas nám život pošle do cesty nějakého ‚‚blbce‘‘ (jak muže, tak i ženu) ale to jen proto, abychom nezakrněly a udržely si ty naše energie v našich životech.

Naše největší ‚‚wau‘‘

To, že jsme se konečně rozhodly vycestovat mimo Evropu, bylo jedno z našich nejlepších rozhodnutí. Z počátku jsme měly obavy, ale zároveň neuvěřitelnou touhu poznat něco jiného. Volba padla na muslimskou zemi a my odlétaly s jinými aerolinkami, než těmi evropskými.

Už samotná cesta pro nás byla obrovské ‚‚wau‘‘. Terminál 1 – další náš splněný sen. Cítily jsme se hrozně ‚‚důležitě‘‘ a naše vzrušení nebralo konce. A když jsme se ocitly na palubě letecké společnosti Qatar airways, musely jsme si pořád opakovat ‚‚to není sen, to se nám skutečně děje. :)

Čekala nás opravdu dlouhá cesta. První let kolem pěti hodin a pak dlouhé čekání na letišti v Kataru (9,5 hodiny) na další let. Všechno pro nás bylo úplně nové a my netušily, jak vše zvládneme. Úplně jsme se odevzdaly, nechaly vše plynout a život nám zase pomohl. Je zajímavé pozorovat, jak se vše dovede poskládat, když důvěřujete procesu.

Další ‚‚wau‘‘ bylo neskutečně dobré jídlo a pití, které máte po celou dobu letu zdarma a neomezeně. Můžete si dát vše, na co jen pomyslíte. Navíc jsme měl každý svůj polštářek pod hlavu, deku a sluchátka. Prostě to nemělo chybu a my si připadaly, jako bychom se ocitly v úplně jiném světě. Měly jsme neuvěřitelně upovídaného spolucestujícího, který se s námi krátce po vzlétnutí dal do řeči. Bylo vidět, že už má zkušenosti s cestováním mimo EU a tak nějak se nás ‚‚ujal‘‘. Letěl do Thajska, ale tranzit měl také v Kataru. Sice ne tak dlouhý jako my, ale stačilo to na to, aby nám vše ukázal a vysvětlil. A nakonec jsme ještě stihli společně posedět v kavárně na letišti.

Když jsme nakonec osiřely, začaly jsme vnímat úplně jiný svět, který jsme znaly pouze z filmu. Z letištní haly se stalo plátno a my se najednou staly součástí těch filmů. Viděly jsme naživo Araby, Indy, zahalené muslimky i šejky s několika manželkami. Z počátku jsme chtěly utéct zpět do Evropy, protože ty zahalené ženy na nás působily hrozně nesvobodně. Z každého kouta letiště na nás dýchal luxus a doslova to působilo jako ‚‚umělý svět‘‘.

Konečně odlet na Maledivy. Opět letecká společnost Qatar airways, ale tentokrát né Airbus A320 ale Boeing 777-300ER. Tady už jsme machrovaly, jako bychom takto létaly běžně – ale z údivu jsme pořád nevycházely.

Na letišti v Male už to na nás působilo více přirozeně. Musíme říct, že jak na letišti v Kataru, tak i na Maledivách fungují přes veškerou elektroniku i lidské zdroje. Jsou na každém rohu a vždy mile a ochotně poradí.

Když jsme nasedly do rychlo-člunu plného místních lidí a zahalených žen, nervozita byla ta tam. Vůbec jsme se nebály a nebylo ani čeho. Z počátku jsme měly z té jiné kultury strach, ale lidé jsou zde neskutečně milí. Cítily jsme zde větší pokoru k životu, než jakou máme my v Evropě.

Dalším ‚‚wau‘‘ byla příroda, se kterou jste v tak neuvěřitelně blízkém kontaktu, že máte pocit jako by jste se ocitly v ráji. Nad hlavou vám létají obří netopýři, pod nohama běhají malí, bílí krabi a okolo vás se procházejí volavky. Když máte štěstí jako my, může vám na hlavě přistát i papoušek. A pak stačí udělat krok do oceánu a vy se náhle stanete součástí vodního života, kde vás obklopuje hejno malých rybiček nebo malinkaté medúzy. A o kousek dál můžete narazit na žraloky, kteří nejsou lidem nebezpeční nebo na manty a vodní želvy. A tohle všechno tady žije v naprosté harmonii a my lidé bychom si měli konečně uvědomit, že nejsme pány tvorstva a začít žít v mnohem větší pokoře k životu, než jak jsme zvyklí.

Za náš měsíční pobyt na Maledivách jsme neskutečně vděčné a i za přátelství, která tam mezi námi a místními vznikla. Opět nás to v životě nějakým způsobem poposunulo a už teď víme, že naše další cesta, která nás čeká, bude 100% mimo Evropu.

Šárka a Ája