Návrat se nekoná

Než jsme se vydaly na naší novou životní cestu, byly jsme pevně rozhodnuté udělat cokoliv, abychom konečně začaly skutečně žít a přestaly ten náš život jen tak přežívat.

Vykročily jsme do neznáma s určitou představou, ale bez podrobného plánu. Našemu rozhodnutí jsme důvěřovaly tak moc, že jsme žádný konkrétní plán nepotřebovaly. Měly jsme víru a ta je do dneška naším hnacím motorem. Protože nemáme-li víru, pak nemáme nic.

Život nás pořád učí

Když jsme se vydaly na naší cestu, netušily jsme (a ani to zpočátku nebylo vůbec v plánu), že začneme objevovat svět daleko za hranicemi Evropy. Vlastně jsme původně vůbec nechtěly cestovat, chtěly jsme jen žít na řeckém ostrově, který jsme si zamilovaly. To se nám také splnilo, ale po roce se najednou něco změnilo.

Jako by nám pořád něco našeptávalo, že máme poznat i jiná místa a začalo nás to táhnout na Bali. Najednou přišel impulz a my věděly, že tam prostě musíme. Do dnešního dne se nám to sice kvůli omezením nepodařilo, ale ono se to nakonec podaří i bez toho, aniž bychom musely obětovat naše zdraví.

Pro někoho nepochopitelné, ale pro vědomé a stejně naladěné lidi jako jsme my, jsou energie a intuice přirozenou součástí života. A i když se pořád naše ego hlásí o slovo a my se ho neustále snažíme ignorovat, tak tu byly situace, kdy jsme mu nevědomky to slovo daly. A pak přišel vždycky kopanec, který nás vrátil zpět k naší intuici. Pořád se učíme poslouchat naše nitro, důvěřovat mu a nenechat se ovlivnit ničím a nikým, pokud necítíme, že je to správné. A že se nás na našich cestách snažilo několik lidí doslova ovládat. Ale na nás si nepřijdou. Vždyť jsme holky Svobodky a naše jméno je i naše motto. :-)

Z počátku se nám stávalo docela často, že si někteří lidé mysleli, že když cestujeme samy, tak jsme nějaké blběny, kterým se podlomí kolena, jakmile se na ně někdo usměje a zahrne je sladkými řečičkami. A přesně na tento typ lidí jsme doslova alergické.

Přitom našem cestování jsme se dost obouchaly a hlavně se přestaly snažit s každým vyjít. Nikdo nejsme nastavený tak, abychom sedli každému. Ani my nejsme každému sympatické. A pokud cítíme, že nám někdo prostě nesedí, tak v jeho společnosti čas jednoduše netrávíme.

Kdyby se nás teď někdo zeptal, co je naším cílem a čeho chceme v životě dosáhnout, odpověděly bychom asi takto: chceme žít svobodný, naplněný a smysluplný život ve štěstí a lásce, obklopené lidmi, kteří smýšlejí podobně jako my. Konkrétní místo zatím nevíme, ale s největší pravděpodobností to bude nějaký tropický ostrov. Jak toho dosáhnout také nevíme, ale důvěřujeme a necháváme se vést naší intuicí a srdcem. Pro realisty asi nepochopitelné, ale pro snílky jako jsme my, zcela srozumitelné. :-)

Pořád se u nás něco mění

S naším zásadním životním rozhodnutím přišla i celá řada dalších změn. Tou největší je asi úplné přeprogramování naší mysli. Nestalo se to ze dne na den, ale byl to postupný proces, kterému hodně pomohlo i to naše cestování na vlastní pěst.

Když se najednou začnete objevovat v situacích, které jsou tak odlišné od vašeho dosavadního života a ještě ke všemu se stávají v úplně neznámém prostředí a mezi úplně cizími lidmi, naučíte se v první řadě spoléhat sami na sebe. Začnete mnohem více dávat na své pocity a intuice se stane vaší spolehlivou a věrnou kamarádkou. Jen to ego se občas ozve a to kamarádství se snaží rozbít.

Postupně jsme zjišťovaly, že život ve městě už není pro nás a poslední návštěva Prahy nás doslova vysála, a to jsme tam byly jen pár dní. Když jsme dorazily na Mauricius, tak jsme se jeden den zajely podívat do hlavního města. Bude to něco neznámého a určitě nás jeho prozkoumávání bude bavit, to jsme se ale šeredně mýlily. Už když jsme přijely na jeho okraj, tak jsme měly chuť zařadit okamžitě zpátečku. Nakonec jsme to po dvou hodinách vzdaly a pelášily zpět do našeho ubytování v klidné části ostrova.

Ale, že nás přestanou bavit i veliké obchoďáky, to pro nás byla novinka. Potřebovaly jsme něco koupit, a tak jsme se vydaly do obřího obchoďáku, který měl být asi 3 km od našeho bydlení. Chtěly jsme se projít, tak jsme si v navigaci našly klidnou cestu mimo silniční provoz. Byla to cesta necesta a my pořád čekaly, kdy na nás vyskočí nějaké zvíře nebo nějaký černoch (vždyť jsme přeci v Africe). :-D

Koupily jsme vše, co jsme potřebovaly a z obchoďáku jsme nakonec vylezly doslova jak vyždímaný hadr. Sebralo nám to veškerou energii a už jsme se těšily k oceánu, kde je nám nejlépe.

Ani Mauricius nebude tím správným místem. Je to nádherný ostrov a my jsme opravdu vděčné, že tu můžeme ještě pořád být. Čeká nás ještě hodně dní na tomto magickém ostrově než se vydáme zase o kus dál.

Přes všechnu tu „volnost‘‘, kterou jsme si dovolily vzít zpět do našich rukou, máme někdy i dny, kdy nám tento svět řízený systémem přijde hrozně nesmyslný a občas nás přepadne i pocit, že do něj nepatříme. Naštěstí víme o lidech, kteří to mají podobně jako my a to nám dává sílu v naší cestě pokračovat. Návrat do starého života se nekoná, a protože jsme holky tvrdohlavé, půjdeme si dál za naším společným snem a žádné překážky nás od našeho vědomého života nikdy neodradí.

Život je krásný, pokud ho umíme správně žít.
Láska a pokora k životu je neoddělitelnou součástí našich skutečných životů.
Naučit se znovu vnímat i zdánlivé maličkosti, které nám život nabízí, vede k hlubokým a nezapomenutelným prožitkům. K okamžikům, které jsou pro naší duši i tělo tou nejlepší medicínou.

Šárka a Ája