Nekonečný příběh

Některé věci jsou na první pohled neviditelné a zpočátku je ani neslyšíte. Když budete pozornější, začnete čím dál tím častěji vnímat svojí duši, a to je ta chvíle, kdy začnete skutečně žít svůj život.
Nebojte se zodpovědnosti, protože jen v ní se naučíte být sami sebou. Zodpovědnosti, kdy nepotřebujete být součástí žádné organizace, politického přesvědčení a nemusíte patřit ani k žádné církvi.

Systém nás od útlého věku programuje a vytváří z nás poslušné figurky. Bezmyšlenkovitě posloucháme autority a nemáme ani ponětí, jaké jsou naše silné stránky a dary, které nám pomáhají k vytvoření skutečného života. Života, který vytváří naše intuice a jehož výsledkem je pocit naplnění. A každý z nás k tomuto pocitu potřebuje něco jiného. Ale finále je pro každého stejné – všichni chceme být šťastní.

Život je o tom, abychom dosahovali všeho v čem vidíme nějakou hodnotu a plnili si všechny naše touhy. Abychom se posouvali k nějakému pro nás hodnotnému cíli a až si ho splníme, vydat se za dalším, a tak pořád dál a dál.

Co nám zatím naše cesta dala

I když to nebylo vždy lehké a stále jsme na cestě poznání, protože pořád se máme co učit a objevovat, tak i přesto jsme neskonale vděčné za vše, co jsme na naší nové cestě zažily. Pomohlo nám to uvědomit si tolik věcí a spousty věcí jsme se i naučily.

Zjistily jsme, že takovým naším základním stavebním kamenem je svoboda. Mnoho lidí si myslí, že jsou svobodní, ale přitom to tak není. Jsou tak zaneprázdněni okolním světem, zprávami, prací, která je kolikrát ani nebaví a všemi těmi rušičkami, které mají odvést jejich pozornost.

Ani my nejsme v tomto světě zcela svobodné, ale už jen to, že si to uvědomujeme a neposloucháme slepě všechny bláboly, které se nám snaží namluvit, nás dělá svobodnějšími. A abychom naší laťku svobody posunuly ještě o něco výš, začaly jsme se chovat tak, jak to cítíme my a né ty autority, které nás stále k něčemu nutí. Všichni máme svobodnou vůli a tu nám nemůže nikdo vzít, pokud to my sami nedovolíme.

Kdybychom cestovaly a nezajímaly se o to, jak svět skutečně funguje, s největší pravděpodobností by tomu odpovídaly i naše postřehy. A byly by odlišné od těch, které tu popisujeme jako „probuzené Svobodky‘‘.

Sice jsme neprocestovaly celý svět, ale myslíme si a jsme o tom stoprocentně přesvědčené, že chapadla systému jsou úplně všude. Jen s tím rozdílem, že jejich způsob ovládání je různý a rozdělený podle kontinentů nebo jednotlivých států.

Je pravda, že třeba oproti Asii máme v Evropě lepší standart. Ale… Tak jako jsou všude dobří a zlí lidé, tak jsou všude bohatí i chudí lidé. Někde je ta chudoba v mnohem větší míře než třeba u nás, ale ve finále je v každém státě a v každém státě si to naše otroctví zajišťují jinak.

I na Bali používají neskutečné množství aplikací a na žádném jiném letišti se nám nestalo, že by skenovali naše obličeje, jakmile do něj vstoupíme. Na hlavních silnicích na vás neustále blikají dvě žlutá světla. Místní nám říkali, že vám vidí až do auta, a když nemáte zapnuté pásy, tak to vyfotí a přijde vám pokuta. Digitalizace jede opravdu všude. To ale neznamená, že jim jejich plány stoprocentně vycházejí, spíše naopak.

Nedávno jsme si udělaly malou rekapitulaci míst, která jsme navštívily a zjistily jsme, že všechna ta místa jsou vlastně ostrovy. Je pravda, že ostrovy pro nás mají určité kouzlo a něco nás na nich svým způsobem fascinuje.

Bylo to těžké rozhodování

I Bali má své kouzlo, které nejde slovy moc popsat – to se musí prostě zažít. Pro nás to byl opět zcela jiný svět a přály bychom každému, aby alespoň kousek tohoto světa ochutnal a zažil na vlastní kůži. Asi nejsilnější zážitky, kdy jsme měly husinu i na nohách, jsme zažívaly při jízdě na skútru v oblastech, kde byla panenská příroda, žádní turisté, jen místní.

Poprvé jsme vnímaly tu strašnou dálku, která nás dělila od Čech a Evropy vůbec. Blížil se další konec našich víz a my se musely rozhodnout, zda odletíme pouze na otočku do Singapuru a pak zase zpátky na Bali nebo poletíme zpět někam do Evropy. Bylo to hodně zvláštní, ale tentokrát vyhrávala Evropa.

Bylo to celkem náročné, když nám končila víza a letenky do Evropy byly dost drahé. Mohly jsme sice odletět do Singapuru a vrátit se zpátky na Bali a vyloženě vše nechat v rukou božích. Jenže naše pocity jsou pro nás vždy prioritou a my cítily, že máme letět „domů‘‘. Sice to byly nervy do poslední chvíle, ale naše intuice, že máme odletět nás opět nezklamala. Poslední dny na Bali jsme trávily v našem prvním ubytování a dokonce ve stejném pokoji jako na úplném začátku našeho pobytu. Tady naše putování po Bali začalo a také skončilo.

Vznikla tam ale přátelství, kterých si nesmírně vážíme a po dlouhé době jsme odjížděly z nějaké země s pocitem, že nám někdo bude opravdu chybět a troufáme si říct, že jsme měly pocit jako bychom opouštěly rodinu. Ale už teď víme, že se tam zase jednou vrátíme – všichni jsme si to slíbili a sliby se mají dodržovat. :-)

A tak jsme konečně po dlouhé cestě dorazily do Čech. Cesta z Brna do jižních Čech byla úžasná a plná milých lidí. Autobus řídila velice temperamentní a zároveň hrozně laskavá řidička.

A víte co bylo na celé té cestě nejvíce boží? Nejdříve tam ta úžasná řidička pustila film Jak vytrhnout velrybě stoličku a pak i pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny. A tak jsme obě poslouchaly film a zároveň se kochaly nádhernou českou přírodou – a není divu, že nás po chvilce přepadla nostalgická nálada.

A tak jsme se ocitly ve vesničce, která nám v mžiku připomněla seriál Chalupáři. Potřebovaly jsme na místní poštu a ta nám zase připomněla spořitelnu z filmu Drahé tety a já.

Ty první dny tady v Čechách nám tentokráte dávaly hodně zabrat, protože se nám neustále vracela minulost a chvilkami jsme měly pocit, jakoby nás tahala zpět. Zpět do našeho starého života.

Nevydaly jsme se na naší novou životní cestu proto, abychom se za nějakou dobu vrátily zpět. Už jsme ušly pořádný kus z nové cesty, překonaly tolik překážek a zažily tolik pocitů štěstí, že se prostě zastavit nemůžeme, natož se vrátit zpět do „systému‘‘.

Stále máme spousty nesplněných přání a pro nás je to dostatečný důvod k tomu, abychom nepolevovaly a dál si šly za svými sny.

Systém moc dobře ví, jak obrovskou sílu v sobě máme. A proto nás od mala programuje falešnými informacemi. Oni nechtějí, abychom byli šťastní a spokojení, oni chtějí, abychom byli vystrašení, poslušní a nemocní.
Každý máme svobodnou volbu a je jen na nás, jestli budeme hrát tu jejich falešnou hru nebo si vytvoříme vlastní – tu skutečnou a pravdivou.

Šárka a Ája