Odejít a všechno opustit?

Za tři měsíce to budou už dva roky, co jsme se rozhodly opustit republiku. Odcestovaly jsme s minimem věcí a vzdaly se tak všeho, co jsme do té doby vybudovaly. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale zároveň tak osvobozující.
Před rokem jsme definitivně zrušily trvalý pobyt v republice a zůstalo nám pouze české občanství. Na odchod z Čech jsme se připravovaly několik měsíců, a i když to kolikrát vypadalo zcela beznadějně, ta naše chvíle odjezdu nakonec přišla. Přišla jako lavina a my měly pouhý týden na to, abychom vyřídily vše potřebné a vydaly se tak na naší novou životní cestu. Na cestu, o které jsme nevěděly vůbec nic, ale přesto nás tak strašně moc lákala, že nakonec zastínila i ten náš strach z neznáma.
Nastoupily jsme na loď, která často mění směr a my nikdy dopředu nevíme, jakým směrem zrovna popluje dál. Vše se odehrává za pochodu a pořád věříme, že ve správný čas objevíme přístav, kde nakonec trvale zakotvíme.
Odjížděly jsme 31.10.2020 a od té doby jsme neustále na cestách.

Naše cestovatelské začátky

Naše první Vánoce v zahraničí byly plné smíšených pocitů – prolínaly se v nás pocity radosti, vděčnosti a zároveň i pocity smutku a bezradnosti. Byly to první Vánoce daleko od domova, který už vlastně naším domovem moc nebyl. Neřešily jsme výzdobu, stromeček, dárky ani cukroví.

A přestože jsme na ostrově byly teprve dva měsíce, strávily jsme nakonec jedny z nejkrásnějších vánočních svátků. V jedné řecké rodině se spoustou lidí, dvěma psy a několika kočkami. Venku bylo nádherné slunečné počasí s teplotami kolem 25°C a mandarinky a pomeranče se nekupovaly v obchodě, ale trhaly se rovnou ze stromů na zahradě. Drobné okamžiky, které si v sobě uchováte navždy, protože jsou prostě „wau‘‘. Alespoň pro nás.

Všechno bylo najednou jiné, vzrušující, ale zároveň i strašidelné. Konečně jsme byly na místě, které jsme si tolik zamilovaly. Co ale budeme dělat dál? Těch otázek bylo strašně moc, ale odpovědí přicházelo mnohem méně. Byly jsme odhodlané a věřily, že vše nějak zvládneme. Vždyť jsme si to samy vybraly.

Za náš roční pobyt na řeckém ostrově jsme vystřídaly celkem devět různých ubytování. Nechtěly jsme se nikde oficiálně upsat, a tak jsme bydlení sháněly různě. Někdy to byly nervy do poslední chvíle, ale nakonec jsme vždycky něco našly. A protože jsme neměly vždy úplný komfort, na který jsme byly zvyklé z domova, musely jsme často improvizovat.

Když jsme se po Vánocích přestěhovaly do bytečku, kde jsme konečně měly i troubu, rozhodly jsme se přeci jen upéct nějaké vánoční cukroví. Vždyť je vlastně celkem jedno, kdy si ho upečete, hlavně když chutná. :-) Kuchyň byla sice vybavená, ale jen základními věcmi. Neměly jsme váhu, váleček, mlýnek, vykrajovátka apod. Místo válečku jsme na rozválení těsta použily láhev od vína, kterou jsme dostaly na přivítanou. Jako vykrajovátko na linecké cukroví nám posloužilo víčko z deodorantu a na ty menší dírky, víčko od balzámu na rty. Oříšky na vanilkové rohlíčky jsme rozdrtily v igelitovém sáčku a jako palička nám posloužila bota na klínu. Člověk si poradí se vším, když něco urputně chce. A tak nějak improvizujeme na našich cestách do dneška. :-)

Rok na tomto ostrově nám přinesl spousty nádherných a nezapomenutelných okamžiků, ale i chvilky pěkně náročné. Když se na to podíváme s odstupem času, byla to pro nás obrovská škola života.

Přestaly jsme lpět na věcech, lidech, zvycích a nechávaly vše volně plynout. Co v našich životech mělo zůstat, zůstalo a vše nepotřebné a falešné se z našeho života postupně vytratilo. Naučily jsme se mnohem více dávat na své pocity a říkat NE na vše, co s námi nesouzní a co nechceme. Pořád se něco učíme, hlavně pracovat s naším nitrem a držet naše ego hezky pod pokličkou.

Nejsme turistky, jsme objevitelky

Nepovažujeme se za klasické turistky, protože nejezdíme s žádnou cestovkou a ani se neúčastníme hromadných výletů pro turisty. Danou zemi vždycky nejraději prozkoumáváme samy a spíše vyhledáváme méně rušná místa bez turistů.

Úplně ideální je pro nás příroda, divoké pláže, ale také obě milujeme letadla. Když jsme v jedné zemi zjistily, že bychom se autem mohly dostat hodně blízko k letišti a natočit si tak přistávající letadla, neodolaly jsme. Víme, že letiště jsou hodně hlídaná, tak jsme si řekly, že koukneme na dvě, tři přistávající letadla a hned potom odjedeme. Jenže my se nechaly unést a začaly točit o sto šest. Takhle z blízka jsme ještě letadla přistávat neviděly.

Najednou tam přijela letištní ochranka a začal „výslech‘‘. Co tam děláme, odkud jsme, jestli čekáme na nějaké konkrétní letadlo, proč to točíme atd. Nakonec jsme musely za jejich doprovodu odjet a teprve, když jsme byly v dostatečné vzdálenosti od letiště, konečně se od nás odpojili. Byla to perná chvilka, ale pak jsme z toho měly hroznou srandu – že bychom působily jako špionky? Byla to naše hloupost, ale ten zážitek a videa za to stály. :-)

Někdy zase objevujeme tak moc, že se ocitneme i na místech, která vypadají spíše jak z hororu a to pak rychle pelášíme zpět. Pro nás je vlastně i takové malé dobrodružství jít nakoupit v cizí zemi do supermarketu, abychom si mohly uvařit. Jiné názvy, obaly, druhy – to pak jednu konkrétní věc hledáte věčnost. :-)

Když to ale shrneme, tak za ty dva necelé roky máme tolik zážitků, co jsme neměly za celý náš dosavadní život. Ty krásné okamžiky nás vždy pohladí po duši a ty náročnější nám zase připomínají, že se dá vše zvládnout a nějak vyřešit. Některé situace nám zase přinesly životní lekce, abychom si něco uvědomily. A že těch uvědomění máme už plné hlavy. :-) Pořád se učíme a svá uvědomění posouváme stále na vyšší úroveň.

Naše cesta není pro každého, stejně tak cesta někoho jiného není zase pro nás.
Ve finále máme všichni stejný cíl, ale cestu k němu máme každý úplně jinou.
Tím cílem je prožít šťastný a naplněný život,
ale tu správnou cestu k němu si musí každý najít sám.

Šárka a Ája