Všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko

Když jsme rozhodly pro definitivní odchod z České republiky, věděly jsme, že se budeme muset vzdát spousty věcí.
Netušily jsme, kdy ten konkrétní okamžik nastane, ale chtěly jsme být připravené až to přijde.
A tak jsme se postupně začaly na ten velký den připravovat, a když ten den konečně nadešel, zbývalo nám už jen minimum věcí na to nejzákladnější přežití.
Později jsme si uvědomily, že to byla vlastně i taková přípravka na naše putování, kdy si musíme umět poradit v různých podmínkách, situacích a právě jen s tím minimem věcí.

Zvládáme to

Že bychom zažívaly na cestách doslova nějaké bojové podmínky, tak to zrovna ne. Ale když jsme byly léta zvyklé na určitý standart a najednou jsme ho neměly, tak pak to byl docela šok.

Ale co si budeme povídat, domov je domov. Nechceme si stěžovat, protože to rozhodnutí odejít jsme učinily samy. I když bez těch událostí, které mu předcházely, bychom tu odvahu změnit kompletně naše životy asi nikdy nenašly.

A ještě ke všemu jsme odcházely v době, kdy přestávaly platit základní lidská práva, svoboda slova a pohybu byla totálně omezená, diskriminace byla v rozkvětu a zdravý rozum se u některých vytratil kdo ví kam.

Celá ta situace ve světě měla později vliv i na naše původní rozhodnutí, že se trvale usadíme na řeckém ostrově. Protože jsme holky Svobodky (a rozhodly jsme se dělat čest našemu jménu) :-) chtěly jsme svojí svobodu, a tak jsme začaly pokukovat po zemích, kam by se dalo cestovat bez omezení.

Tím, jak se postupně otevíraly různé země, přišel nápad začít cestovat a objevovat nepoznané. A tak se z původního plánu stalo hledání toho skutečného místa, které bude tím pravým pro nás obě. Není vyloučené, že každá ho budeme vnímat jinde, a nebo také ne. Uvidíme.

Nicméně nás to zavedlo do míst, o kterých jsme dříve jenom snily a u některých nás to snění ani nenapadlo – prostě nás tam život zavál a my jsme za to vděčné. A necháme se překvapit, kam nás to zavane dál.

Naše bojovky

Naší největší přípravkou na to naše nečekané cestování byl právě náš roční pobyt na Rhodosu. Naučily jsme se spoléhat samy na sebe a ta podivná doba, ve které jsme tam přiletěly tomu jen nahrávala.

Neustále nám chodily výstražné zprávy v řečtině, a tak jsme musely sledovat různé stránky na internetu, abychom věděly jaká mají aktuální omezení. A i když jsme od začátku bojkotovaly co se dalo, v cizí zemi jsme tak velké hrdinky nebyly, protože jejich zákony jsme se ohánět nedokázaly.

Týden po našem příjezdu zavedli vycházení pouze na sms nebo s vyplněným formulářem. Jejich simkartu jsme nechtěly, nehodlaly jsme být sledované na každém kroku. A formulář jsme vyplňovat nemohly, protože jsme si ho neměly kde vytisknout, když byly všechny služby zavřené. A tak jsme na kusu papíru nosily napsané potřebné údaje, kde jsme po pár dnech úplně na pohodu přepisovaly časy, abychom mohly být venku co nejvíce.

Jednou jsme si štrádovaly na procházku a najednou se proti nám objevilo asi deset řeckých policistů. Odmítaly jsme se prokazovat venku jen pro, že si nějaká skupinka mocných hraje na to, že jim patří svět a tak jsme to otočily a zdrhly do postranních uliček. Popravdě jsme v tu chvíli měly hrozný strach, ale naše vzdorovitost v tomto směru byla prostě silnější.

Ale měly jsme i štěstí na hodné a normální lidi, kteří těm lžím také neuvěřili a hodně nám ze začátku pomohli i s bydlením. Zrovna teď se opět u takových přátel nacházíme.

Když jsme po více než roce s mezi-zastávkou v Čechách odlétaly do další cizí země a opět na vlastní pěst, už jsme nebyly tak vyjukané jako zpočátku v Řecku.

A pak se nám zachtělo okusit větší sousto než byla Evropa. Další zemí, která zrušila všechny vstupní podmínky, byly Maledivy. A když jsme zjistily, že měsíční pobyt nás tam vyjde mnohem levněji než v Praze a dokonce i s jídlem, bylo rozhodnuto.

A protože jsme nikdy neabsolvovaly let delší než tři hodiny, byla to opět výzva a další zkušenost. Šest hodin letu, pak devítihodinový přestup a dalších šest hodin letu. Takové spaní nespaní v letištní hale na sedačkách, dva dny staré líčení, nemyté, unavené, ale šťastné, že toto vše můžeme zažívat. Svět je tak nádherný a trocha toho nepohodlí za to poznávání opravdu stojí.

Po příletu na Maledivy na nás měl čekat někdo, kdo nás nasměruje na rychlo-člun, který nás odveze na náš cílový ostrov. Tak to byla opravdová jízda – hodinu a půl jsme se střídavě vznášeli na hladině oceánu a nad hladinou oceánu. Chvilkami jsme doslova nad tou hladinou letěli. Naše dlouhé vlasy, které nás nenapadlo stáhnout do culíku, po našem příjezdu vypadaly jako vlasy Rampelníka ze Shreka. O naší celkové vizáži raději ani nemluvíme. Ale ubytovali nás, tak jsme je snad zas tak moc nevystrašily.

Za to nás tam střídavě strašily ještěrky a chlupaté černé housenky, které občas chodily na nezvanou návštěvu. Máme rády zvířátka, ale raději je pozorujeme ve volné přírodě, než když nám pochodují po pokoji. Občas jsme si zaječely, ale i to jsme nakonec zvládly.

Je pravda, že některá zvířátka bychom nemusely potkat ani venku. Na Mauriciu se občas v naší oblasti, kde jsme byly ubytované volně v ulicích pohybovali krávy s býkem – tam běžná věc, pro nás další wau.

A ještě si dovolíme zmínit jeden zážitek z Malediv. Byly jsme tam v době, kdy tam zrovna probíhal Ramadán a zažily jsme tam i jeho konec. Ten se tam opravdu hodně oslavuje.

Ten den jsme se vydaly na pláž a pochvalovaly jsme si, že je tam úplné minimum turistů. A tak jsme si našly místo zcela bez turistů a užívaly si ten božský klid a pohodu. Po pár minutách jsme si připadaly jako vetřelci v mraveništi. Pláž doslova obklopili místní, a protože tam ženy a dívky chodí zahalené celé v černém, připadaly jsme si v těch našich plavkách jako bychom byly „nahé‘‘.

Celé rodiny se vydali na pláž, kde si děti společně hrály a dospělí se mezi sebou bavili a všichni si užívali jídlo, které celý měsíc mohli jíst pouze po setmění a jen doma.

Působilo to trochu strašidelně, ale zároveň nás to fascinovalo tak moc, že jsme je tam vydržely dlouhou dobu pozorovat. Obklopené muslimy, ale bylo to mnohem lepší než sledovat nějaký film. To jejich náboženství je nám sice proti srsti, ale jinak to jsou hrozně milí lidé.

A jak jsme se dozvěděly později, většina turistů tam nebyla proto, protože jim to bylo nepříjemné a tak ten den na pláž raději nešli. My prostě musíme být u všeho, aby nám náhodou něco zajímavého neuniklo. Kdy se nám zase poštěstí být na pláži, která je plná muslimů.

Jsme vlastně takové „černé ovce‘‘ rodiny, které se rozhodly opustit to známé a posunout se dál.
Jdeme si za svými sny a přesvědčením. Naše názory, životní postoj a chování se odlišují od toho, jak jsme byly dříve naprogramované systémem.
Nebereme to jako něco špatného, spíše naopak. A i když občas máme nějaký ten splín, jsme mnohem šťastnější v tom našem novém životě, než v tom nalajnovaném a systémovém.
Nemáme jistoty od systému (ale ty ve finále nemá nikdo), za to máme svojí svobodu a za žádnou cenu si jí nenecháme vzít.

Šárka a Ája

Z vlastní zkušenosti víme, jaké to je padnout na úplné dno a ztratit smysl života. Dokázaly jsme se znovu zamilovat do života a udělat změny, na které není nikdy pozdě. Chceme Vás motivovat a zaroveň Vám dodat odvahu k tomu, aby jste se nebáli žít podle hlasu svého srdce. Je to jediná cesta, která vede k šťastnému a naplněnému životu. Náš příběh si přečte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů